Blog

O pochybách, hranicích a strachu.

WEEKLY 26.4.2021

Popravdě řečeno, tento článek nevznikal vůbec snadno. Několikrát jsem se rozhodl, že ho ani psát nebudu, několikrát jsem ho předělával. Rád bych k tomu tedy dal hned úvodem trochu kontextu. 

Původní myšlenka byla ta, že shrnu rady, které jsem dostal a posbíral jako budoucí junior developer. Z nich udělám nějakou tezi, jaké mám očekávání od svých začátků. Co se budu snažit aplikovat ve svých prvních dnech, týdnech a měsících programátorské profese. A po čase se k tomu vrátím, a budu reflektovat, co bylo tak jak jsem čekal, co bylo jinak. Kde na mě čekala nějaká překvapení, ať příjemná nebo nepříjemná. Jakou past jsem třeba předem neviděl a z čeho jsem měl možná zbytečné obavy. Rozhodl jsem se to nechat na tu reflexi – až k tomu budu mít opravdu co zajímavého říci.

Následující řádky jsem psal před svým nástupem do nové práce:

No a jsme u těch obav. Nebudu chodit kolem horké kaše, a tuhle náplast prostě strhnu. Jasně že se bojím. Já se hrozně těším a zároveň mám obavy. Přijde mi, že přechod ze stavu “učím se programovat” do stavu “pracuji jako programátor” bude tak trochu jako bych skočil ze základní školy na vysokou. Prostě z toho mám respekt. Ne, z tohohle nemám úplně obavy, protože už jsem si vyzkoušel, že pokud se do něčeho opravdu zakousnu tak to prostě zvládnu. Ale mám z toho respekt. Nechci to podcenit.

Obavy mám hlavně z těch klasických věcí, které jsou asi přenositelné do každého začátku. Do každého posouvání hranic svého osobního komfortu. Já jsem ze své podstaty introvert, a ať už v jakékoli profesi a jakémkoli prostředí, napadají mě otázky. Jak mě přijmou kolegové? Bude firma taková, jaká se mi zdála před nástupem? Jak se změní přístup, když už budu “jejich”? Nepřestřelil jsem? Neskončí to totálním fiaskem? 

O vlastních hranicích

Řeknu vám něco, co jsem se naučil už dávno a byla to docela drahá lekce. Nemusí to tak platit u každého, ale pro mě je velmi nepříjemné vystupovat ze své komfortní zóny. Z toho co znám. Ze zaběhnutých fungujících věcí. Ale je to nutné udělat! 

Ono to totiž funguje nějak takto: 

A já jsem klasický případ toho člověka, který si dokáže předem vymyslet několik katastrofických scénářů. Toho člověka který už předem bojuje s pocity prohry, nepochopení, vlastní trapnosti. A přitom k tomu je málokdy důvod. 

Obrázek výše je inspirován jedním článkem který jsem kdysi četl – o posouvání hranic. O posouvání vlastních obzorů – to je totiž cesta, jak nezakrnět, ale být spokojený sám se sebou. A já si to musím velmi často připomínat – že ta hranice za kterou se bojím jít, nemá být hranicí paniky, ale hranicí magie. 

Snadno se to řekne, že? Jenže emoce jsou emoce, a strach je velmi silná emoce. Mně osobně pomáhá jeden trik – hýčkám si ty momenty kdy jsem v minulosti měl dost odvahy vykročit směle přes magickou panickou hranici a vrátilo se mi to stonásobně. Některé z těch momentů jsou maličkosti pro mě osobně důležité, jiné jsou větší věci. Hýčkám si můj začátek v minulé práci, který byl hodně krušný a skončil vítězstvím. Hýčkám si obavy z řízení auta které jsem překonal. A spoustu takových momentů malých osobních vítězství a posouvání svých vlastních hranic. 

Na druhou stranu si hýčkám i momenty prohry. Momenty, které většinou vyplynuly z toho, že jsem tu hranici nepřekročil – ze strachu, z pohodlnosti. A potom už jsem mohl jen z dálky v odlescích světla vidět, o co jsem asi přišel… 

A co dál ?

Omlouvám se za možná až velkou filozofičnost a rozlet dnešního článku, ale cítím že je to něco co je třeba říct. Strach a obavy jsou normální věc. Je důležité naučit se s těmi svými pracovat. Znám ale pár lidí kteří naopak jdou do všeho po hlavě a zajímalo by mě s čím bojují oni. Třeba se jednou zeptám. 

Dneska mám týden práce za sebou. A můžu říct, že za jeden pouhý týden jsem svoje hranice překročil více než jednou. 

Jaké přesně to je a co zažívám vám popíši v dalším článku zhruba za týden, ale možná jedna drobnost která mě pobavila. 

V pátek, na závěr mého prvního týdne v nové práci se mě kolega zeptal na začátku našeho hovoru, jak se mám. A ze mě vypadlo automaticky zdvořilostně naučené slovní gesto, které jsem opakoval já i spousta mých kolegů v minulé práci několik posledních let: 

“Jo v pohodě, víš jak konečně pátek.”

Můj kolega se zarazil a povídá (lehce parafrázuji) : “To já tak vůbec nemám, to nerozlišuju, mě baví každý den.”

A víte co ? Mně v tu chvíli, sekundu po tom, co jsem vyslovil tu svoji frázi, ještě než to kolega dořekl, došlo, že se mi to změnilo taky. 

Došlo mi, že mě celý týden bavil. 

Došlo mi, že je fajn, že bude víkend a užiju si ho s rodinou, ale že to není vytoužené světlo na konci tunelu. 

A hlavně mi došlo, že nemusím být nervózní z pondělí.

Tak se nebojte posouvat své hranice.

Nebojte se občas kouknout, co se děje v zemi magie mimo váš obvyklý rozhled. 

Váš ITnoob Pavel. 

Vážím si vaší zpětné vazby, konstruktivní kritiky i milých povzbudivých slov. Neváhejte mi napsat! Ať už na FB, Instagram a nebo LinkedIn – odkazy najdete nahoře. nebo pod mým portétem. Ještě kousem níže najdete tlačítka”Sdílejte tanto článek jednoduše”, kterými se na jedno kliknutí můžete podělit o článek se svou sociální bublinou.

Co mi zatím psaní blogu dalo? A co dál?

REFLEXE 12.4.2021

Uběhlo pár měsíců co jsem začal s tvorbou tohoto blogu, a já jsem si řekl, že je asi čas na nějakou sebereflexi. Zastavit se a říct si, na co jsem v průběhu této doby přišel. Co funguje a co vůbec nefunguje? Jakou jsem měl zpětnou vazbu? A kam chci mířit dál? 

Napřed bych ale rád shrnul původní myšlenku a očekávání:

Chtěl jsem prostě psát každotýdenní zápisky o své cestě do IT. S tím, že třeba to někdy v budoucnu někoho motivuje, popostrčí. A třeba to někoho i bude bavit. 

A co realita?

Realita je taková, že frekvence je spíše skoro 14 denní – prostě dotáhnout kvalitní článek se mi každý týden nepodaří. A mně to nevadí – myslím, že mi sedí více tvořit trochu delší kvalitně pojaté články než krátké zápisky. A budu v tom pokračovat. Důležitá je ale určitá pravidelnost, to je mi jasné. Občas se taky stane, že rozepíšu článek na nějaké téma, a v půlce si uvědomím, že ho musím nechat ještě “dozrát”. Že mi třeba chybí nějaká část osobní zkušenosti, kterou chci do článku přidat a podobně.

Zároveň mám pořád na backlogu nastřádaných několik věcí, co mě zaujaly a zdrojů, které s vámi chci sdílet. Času je málo, a jelikož moje první práce v IT jako programátor je na spadnutí, bude ho ještě o chlup méně. Rozhodl jsem se tedy, že zajímavé věci s krátkým komentářem budu sdílet spíše hned prostřednictvím facebookové stránky, LinkedIn (přidejte si mě do své sítě nebo mě sledujte) a Instagramu. K některým se potom vrátím i v samostatných článcích. 

Reálný začátek mé kariéry v IT považuji za významný milník

Rád bych tedy shrnul na tomto místě chronologicky všechny dosud vydané články:

O začátcích a začínání

Dny všední a nevšední

Vzestupy a pády

Lekce Pokory

Hledání práce

Největší radost mám z tohoto: Už se mi několik úplně cizích lidí ozvalo s tím, že můj blog je pro ně fajn motivace. S tím, že mi fandí. Nebo jsem jim mohl být nápomocen a zodpovědět pár dotazů. 

Nebojte se mi napsat i jen tak pár slov

Nebojte se mi napsat i jen tak pár slov – vždycky mě to potěší a je to pro mě motivační palivo k pokračování. Ať už ve psaní a nebo v tom hlavním – programování. A pokud se vám nějaký článek líbí hodně – pod článkem najdete vždy sérii tlačítek, která vám usnadní sdílet ho s vašimi přáteli na většině sociálních sítí. Moc si toho vážím.

Další tvorba mimo ITnoob

Poslední věc. To, že jsem začal pravidelně psát sem na itnoob, mi dalo chuť zlehka začít oživovat i takové moje beletristické pokusy – ty se budou postupně objevovat silně nepravidelně na mém webu pavelpolcr.cz – do horního menu tady na itnoob přidám i odkaz. Poslední příspěvek zde je krátká dark fantasy povídka. Ale pokud zrovna fantasy a scifi, které jsou mé nejoblíbenější žánry, neholdujete, nevadí. Aktuálně je venku i první díl lovestory na pokračování.

Takže – jak se říká hezky česky – stay tuned. Pokud vás baví moje psaní na tomto blogu, mohla by vás bavit i moje další tvorba.

ITnoob Pavel. 

Hledání práce

WEEKLY 26.3.2021

Dneska jsem se rozhodl trochu více rozepsat o tom, jak jsem si reálně hledal v posledních týdnech první práci v IT jako programátor. O tom, jaké rady jsem dostal. Kterých rad jsem se držel, a které jsem naopak tak trochu hodil přes palubu a spíše věřil svým instinktům. 

V minulém příspěvku, který z velké části vznikal ze začátku toho hledacího procesu, jste mohli zachytit určitou dávku mizérie. A je fakt, že ze startu to opravdu vypadalo všelijak – ale nakonec to vlastně vyšlo až překvapivě dobře. Jak to vlastně celé dopadlo? To se budete muset dočíst ke konci článku. 

A poslední věc na úvod – drobný disclaimer.

Rozhodně následující řádky neberte jako nějaký super návod. Je to plné mých pocitů, domněnek, které nemám podloženy žádnou statistikou a mohu se mýlit. Taky jsem pravděpodobně měl velký kus štěstí a celkově nezoufejte pokud vaše zkušenost bude při hledání první práce v IT diametrálně odlišná a pocitově horší. Element štěstí je bohužel v tomto dost výrazný. Na druhou stranu – štěstí přeje připraveným! A pokud ze sebe dám cokoli menšího než jsem v tu chvíli nejvíce schopen, pak tomu štěstí naproti nejdu. 

Jaké rady jsem (mimo jiné) dostal? 

Tady bych se docela nerad moc dlouho zastavil, na internetu lze k tomuto najít poměrně dost zdrojů.

Když jsem začal rekvalifikaci na programátora, jako jeden z prvních úkolů ještě před začátkem samotného kurzu bylo vypracování CV – tak aby odráželo to, co budeme všechno umět po absolvování kurzu. Potom následovalo množství dalších rad – z nichž některé byly velmi užitečné, jako založit si portfolio na githubu, vytunit linkedin. Co mi nikdy nějak osobně nesedělo, byla rada začít si hledat práci co nejdříve. Já prostě potřebuju mít většinou pocit, že dané problematice alespoň částečně opravdu rozumím. Takový ten americký styl umím pár slovíček španělsky a hlásím se na pozici se španělštinou mi moc nejde 😀

Další rada byla oslovit na linkedin a přidat si do profesní sítě co nejvíce HR lidí, recruiterů atd. S tím, abychom se potom hlásili na co největší množství pozic.

Tady jsem naštěstí hned na začátku mé karierní změny narazil na pár článků popisujících takový ten negativní “headhunting” v rámci IT. Takové to jak vás recruiter pošle na výběrko kde ani nesplňujete požadavky atd. Já se zaměřil spíše na HR lidi z jednotlivých firem. Dobře jsem udělal.

Dostal jsem spoustu dalších rad – nechci ale článek moc natahovat takže vám spíše ke konci udělám přehled mým rad 🙂 (myšlenkově se vracím k varování a disclaimeru v úvodu, tak pozor 🙂 ) 

Co jsem reálně udělal? 

Na začátku, někdy v říjnu a listopadu když jsem sbíral odvahu a vnitřní sílu společně s motivací k tak výrazné změně, jsme se díval jaké možnosti zaměstnání jako programátor obecně v Olomouci jsou. Udělal jsem si seznam firem, díval se na jejich weby, koukal jsem se co dělají, hledal reference. 

Nakonec mi z toho vyšly 4 firmy, které jsem si říkal, že zkusím jako první – a to z různých důvodů. Na co jsem úplně nebral ohled bylo to, jaká je šance se tam dostat – to v tu chvíli bylo pro mě vedlejší.

První do výběru byla firma Quadient – a to mimo jiné proto, že tam mám kamaráda. Dost jsme si o té firmě povídali. Díky němu z zpovzdálí vím, jak to tam asi funguje a přijde mi že je to jedna z nejlepších možností v Olomouci. Je to už poměrně velká firma – z celosvětového hlediska celkem korporát, ale česká vývojová branch ještě velikostí spadala do mé tolerance. 

Láska na první pohled byla firma SDE – Líbil se mi web, líbilo se mi, že dělají hodně s USA zákazníky, mají zajímavé projekty. Pobavila mě dog and turtle friendly office 😀 To co jsem dokázal vyhledat bylo fajn, a z firmy dýchala taková nekorporátní kultura. 

Třetí do výběru byla menší olomoucká společnost Datamix – líbil se mi článek o stáži jednoho studenta na jejich webu, zároveň to,  že bych si pravděpodobně v takové firmě čichl k různým částem vývoje menších věcí pro české zákazníky. 

Poslední byla společnost Oltis – na Oltis jsem měl také výborné reference, znám několik lidí co tam pracují a nebo pracovali, a zase to není žádný obří korporát, ale firma velká tak akorát. 

Tyto 4 společnosti jsem tedy v rozmezí cca 1 měsíce oslovil. 

Tady bych si dovolil jednu poznámku – aspoň z toho, co jsem měl možnost na těchto 4 případech zažít, tak se mi moc líbil obecně recruitment proces (v IT). První reakce byla velmi rychlá, vše bylo svižné a i přes to, že jako totálně juniorní kandidát jsem nebyl pro dané společnosti zase až tak zajímavý, tak jsem ze všech firem dostal pěkný kus péče. 

Jak jsem k tomu přistoupil? 

Než se dostanu k tomu jak takové výběrové řízení probíhá, myslím, že bych měl napřed nastínit, co ode mě vlastně v jednotlivých firmách dostali a jak vypadal první kontakt. 

Vždy jsem poslal CV a k tomu přiložil motivační dopis – u lokálních společností (Datamix, Oltis) jsem ho psal česky, u společností s výrazným mezinárodním přesahem (SDE, Quadient) potom v angličtině. Řekl jsem si, že by to mohlo zafungovat jako první indicie toho, že jsem schopen poskládat smysluplně něco anglicky. Motivační dopis jsem psal pro každou firmu jinak, znovu a na míru. 

Oslovil jsem vždy konkrétního člověka, neposílal jsem na nějaký obecný karierní email nebo s využitím obecného odpovědního formuláře.

V rámci zaslaných materiálů jsem přikládal odkaz na linkedin a také na github

Ze všech firem jsem dostal poměrně rychlou první zpětnou vazbu – minimálně, že se tím budou zabývat(od toho konkrétního člověka, nikoli od automatu 🙂 )

První kolo pohovoru obvykle následovalo do týdne – pouze z jedné společnosti a to z Oltisu se mi po vyhodnocení materiálů ozvali, že aktuálně pro mě nic nemají. 

Jak probíhá takové výběrové řízení? 

Schválně nechci zacházet do detailního popisu výběrka u jednotlivých firem, ale shrnu to obecně. 

Rozdělil bych to do takových tří fází – 

  1. Oťukávačka” – po telefonu/skype si pokecáte s daným HR člověkem, v případě malé firmy to může být klidně rovnou jednatel. Nastolíte si vzájemné představy o tom co hledáte, doplníte informace které třeba nebyly z motivačního dopisu úplně jasné atd. U mě ten hovor trval obvykle něco mezi 20-40 minutami. 
  2. Pokud Oťukávačka dopadne dobře (a u mě ve všech třech případech dopadla) následuje většinou nějaký test/samostatný úkol. Potřebují prostě vědět, že něco umíte a nejste jen ztráta času. Většinou půjde o to udělat přes víkend nějakou aplikaci dle zadání, nebo o nějaký online test, který má ověřit vaše schopnosti přemýšlet jako programátor. 
  3. Finální pohovor – tady mě většinou zkušený programátor proklepl, kde končí mé znalosti, popovídali jsme si o všem možném a taky jsme si u těch společností se zahraničním přesahem popovídali trochu anglicky. 

A jak to dopadlo u mě? 

Ve výsledku jsem měl z těchto 4 oslovených společností 2 pracovní nabídky. 

Láska na první pohled prostě občas funguje  – v průběhu dubna se stanu programátorem v SDE Software Solutions! Moc se na tu výzvu těším. Je to teprve první malý krůček na ještě hodně dlouhé a zajímavé cestě.

Slovo na závěr

Rozhodně se necítím na nějaké udílení rad, jak jsem psal již úvodem. 🙂 Ale shrnu pár tezí, které bych dal sám sobě pár měsíců zpět, co se týká shánění první práce v IT. (některými jsem se řídil a na jiné přišel trochu zbytečně pozdě) 

  1. Očekávání – je dobré si najít dostatek kvalitních zdrojů, a dát si do souladu své očekávání ohledně první IT práce – kolik je reálné si vydělat, jak obtížné bude to místo sehnat atd. Za jeden z nejlepších souhrnných zdrojů považuji příručku na junior.guru, kterou mě mrzí, že jsem neobjevil trochu dříve. Očekávání musí být realistické. 
  2. Pocity – rozhodně dát i na své pocity – a jestli mám tři dream firmy kam se chci dostat, neměl bych se bát to zkusit.I když zrovna žádnou juniorní pozici neinzerují.  Možná právě to, že je to na vás poznat, vám otevře do té vaší vysněné firmy dveře! 
  3. Nechat si poradit ohledně CV – ideálně od více lidí, ideálně od lidí kteří tomu rozumí. 
  4. Udělat něco navíc – dejte si tu práci a napište do každé firmy kam se hlásíte pořádný motivační dopis. Najděte si o té firmě všechno co jde, ukažte jim že ač možná zatím umíte málo tak máte pro programování vášeň a máte drive. 
  5. Využijte cvičení na stránkách jako leetcode, exercism a podobně. Dost často jsou podobná v testech ve výběrkách. A učí vás to přemýšlet jako programátor. Cvičí to mozek. Dělejte je pravidelně. 
  6. Nenechte se pohltit neúspěchem. Já dost nerad prohrávám, a neúspěch se učím zpracovávat. Hned první výběrko mi nevyšlo a trvalo mi pár dní se přes to přenést. Připravte se na to že vám nemusí vyjít třeba prvních deset…neznamená to že v jedenácté firmě na vás nečeká ta židle co vám perfektně sedne! Hlavu vzhůru a nevzdávat. 

Pro dnešek vše. Co mám aktuálně rozepsané a na co se můžete těšit dále? Absolvoval jsem nedávno zajímavou přednášku na téma junioring 101 aneb jak být úspěšným juniorním vývojářem, potom pro vás (a taky pro sebe) chystám takový “snapshot” svých očekávání před nástupem do SDE – bude zajímavé si to potom porovnat s realitou po prvním týdnu, měsíci a třeba roce. Na to se hodně těším.

Mějte se fajn, ITnoob Pavel.

Lekce Pokory

WEEKLY 16.3.2021

Ahoj všem, je tady můj další report – přichází po několika týdenní odmlce. Je to tak, ještě jsem tady, nezmizel jsem, jen to bylo v poslední době dost náročné.

Jako první věc doplním postupně dva texty, které vznikaly v tomto období, ale nebyla vůle je v tu chvíli dotáhnout. A v neděli se můžete těšit na nějaké aktuální události. A pokud jste poslední report o mých Vzestupech a pádech minuli, mrkněte nejdříve na něj.

Ač jsem si na začátku řekl, že by bylo fajn držet nějakou pravidelnou týdenní frekvenci, tentokrát to bohužel opravdu nevyšlo. Uběhlo několik týdnů, kdy jsem na psaní prostě neměl sílu – tady je krásně vidět jak se to někdy sype…) Na následujících řádcích vám tedy dám snad trochu kontextu. Občas je toho prostě moc. 

Když se to sype…

Napřed jsem měl tendenci to hrozně dohánět, ale přes týden má prioritu především programování a s tím spojené věci, tak jsem si řekl že to vlastně nevadí. Je mi ovšem líto všech 8 mých pravidelných čtenářů které jsem zklamal – snad vám to dnešní článek vynahradí 😀 

První věc kterou bych rád objasnil je titulek článku. Má několik rozměrů, a já myslím, že se dneska perfektně hodí. 

Když jsem několik měsíců zpět začal opravdu na vážno přemýšlet o svém transferu do oblasti IT a programování, samozřejmě jsem si kladl otázku jak moc je to reálné? Mám přece jen určitou míru zodpovědnosti vůči rodině, a ač tu určitý prostor na neúspěchy je, tak bylo potřeba mít vše velmi dobře rozmyšleno. 

Dneska jsem už prozřel v několika věcech – a vyvrátil jsem si několik mýtů. 

Předně – jako u spousty jiných příležitostí máte velkou výhodu pokud jste z Prahy, Brna a nebo Ostravy (respektive jste schopni v těchto městech pracovat.) Jako juniorní programátor totiž potřebujete být on-site, a hustota IT firem je v těchto městech neporovnatelně vyšší než například v mé milované Olomouci. (i když i tady je to pořád velmi dobré).

Když jsem plánoval své kroky, dal jsem si takovou mentální hranici, že jsem vnitřně OK, pokud první práci v oboru seženu zhruba za 6 měsíců, osm mi přišlo ještě v pohodě. Počítáno od konce mého předešlého angažmá tedy od 15.12.2020. Počítal jsem, že někde mezi 15.6. a 15.8. bych už rád pracoval.

Když vládu přeberou emoce

Najednou přišla půlka února, a mně se stala taková zvláštní věc. Podotýkám, že jsem k půlce února vlastně strávil full time teprve pouhé DVA měsíce přípravou na mou budoucí kariéru – v kontextu mého plánu dost času cokoliv řešit. Jenže já začal mít neodbytný pocit, že mi ujíždí vlak. Při zpětném pohledu nešlo ani tak o racionálně vzniklou myšlenku, jako spíše o určitou emoci. 

Aktuální stav korona krize s koncem v nedohlednu tomu navíc vůbec nepomáhá. Člověk má intenzivnější pocit že není tak úplně pánem svého života. Navíc bez změny prostředí upadá život ve zdech třípokojového bytu rychle do stereotypu. 

Prostě potřeboval jsem něco udělat – a tak jsem si řekl, že napíšu do jedné dvou tří vytipovaných firem z Olomouce a zkusím poptat možnost nějaké stáže. Klidně zadarmo, na dva dny v týdnu, abych získal nějaké reálné zkušenosti. 

Oslovil jsem tedy několik společností, které mají v Olomouci své pobočky, ať už zrovna někoho hledali nebo ne. Velikostí se to různilo od malé firmy, která má cca 5 programátorů až po pobočku velké nadnárodní společnosti  – A ty první reakce mě v první chvíli celkem zpražily. Dozvěděl jsem se, že jsem příliš juniorní na spolupráci. Dozvěděl jsem se, že pokud by do spolupráce šli, mám počítat s nástupním platem na úrovni uklízečky. Zhruba dva dny jsem měl velký problém se odbrzdit a všechno špatné nějak zpracovat a rozdýchat. 

S drobným odstupem se mi podařilo vidět spíše to dobré – prostě jsem poslední měsíce tak usilovně a hodně pracoval, že jsem tak trochu zapomněl na pravidelný reality check. Je jedno jak usilovně teď makám, za několik měsíců těžko doženu lidi, co to studovali 3-5 let na VŠ. Myslím, že je doženu třeba za rok dva v práci, ale teď to chce trochu pokory. (To mi vlastně musel říct a připomenout takhle natvrdo brácha a já jsem byl vděčnej, že mi to řekl).

Vítr do plachet

Další věc která mě znovu nabila byl dovětek, který přišel z té první firmy – jejich programátor mi poslal email, kde mi dal pár rad kam dál s portfoliem, co vylepšit a že mi fandí. To mě neskutečně nabilo energií do dalšího boje. 

Prostě sehnat svou první IT práci může být pro nás samouky poměrně těžké, obzvlášť mimo Prahu a nebo Brno a je potřeba s tím předem počítat a připomínat si to – například ve výborné příručce na junior.guru o tom Honza Javorek dobře píše.

Počítej s tím, že můžeš projít i desítky pohovorů, než najdeš svou první práci v IT.junior.guru

Mimochodem prostudování téhle příručky doporučuji každému, kdo o podobné změně a životní obrátce uvažuje. Vyvrátíte si velkou spoustu mýtů a domněnek a lépe se připravíte na to co vás reálně čeká.

Druhá věc která se v poslední době zhoršila a celkovému výkonu nepomohla je večerní usínání našeho malého (zatím never ending story). Zase se nám zlomilo nějaké období, a tak jak v určitou dobu usínal hezky do půl hodiny, tak poslední měsíc je to dvouhodinové divadlo. Když ho konečně uspím (nebo uspíme – většinou chce abychom ho uspávali oba) tak je mezi desátou a jedenáctou a většinou člověk nemá energii na nic jiného než to nejnutnější. Věřím že i toto se časem obrátí. 

Myslím, že letmý obrázek jste si udělali, a já se na vás budu těšit v průběhu týdne s další porcí čtení – podíváme se blíže na to jaká výběrka jsem zatím na mé cestě do IT zažil, jak to probíhalo a co jsem si z toho odnesl.

Ahoj Pavel.

Vzestupy a pády

WEEKLY 7.2.2021

Někdy jsou týdny lepší a někdy zase horší. Když se člověk o něco opravdu usilovně snaží, a jde o věc z kategorie těch velkých cílů, bývá cesta dlouhá a náročná. Proces učení něčeho nového občas bolí. Je normální, že zažíváme celkem hustou emoční horskou dráhu. Problém je v tom, že to můžete stokrát vědět, stokrát s tím počítat, obrnit se odolností proti přehnaně euforickým i depresivním pocitům – a stejně na to nebudete připravení. 

Myslím, že moje minulé alter ego, to budoucí alter ego a současný já jsou si celkem slušně vzdáleni. 

Tento týden je jeden z těch horších. Trochu to rozvedu – nejhorší jsou teď týdny, které se ve výsledku spojí v jednu velkou dlouhou zablácenou hroudu. Týdny, kdy je pondělí a najednou je čtvrtek a vy prostě nevíte, jak se to stalo. Takové ty týdny, kdy před sebou tlačíte nějaký velký balvan a po několika dnech snažení si nejste jistí, jestli se vůbec o kousek pohnul. Jestli má vaše snaha smysl. Jestli neskončí neúspěchem a spáleným časem. Jistí si ale jste tím, že to byla sakra dřina a jste úplně na dně. 

Zkrátka vzestupy a pády.

Zažíváme je na svých cestách dnes a denně každý. A je potřeba trochu pracovat s perspektivou. Jak na to, co se nám v životě odehrává nazíráme? Hledáme ty světlé momenty? A druhak  – každý problém, každá nepřekonatelná překážka, se dá rozdrobit na překážky menší. Snesitelnější, zdolatelnější. A to je cesta. Jo a nezapomínat na ty dvě rady…

Ač není moc dobré dívat se pořád přes rameno dozadu, co jste jako že už dokázali, ve chvílích kroužení okolo bludné hroudy bahna to může být očišťující. Projasnit si myšlenky, uvědomit si s jakými překážkami jsem už zametl a že ty překážky přede mnou jsou nové, ale ne jiné. Zase je zdolám, krůček po krůčku. 

Náš mozek je tak trochu potvůrka – nechce se mu rozlišovat mezi tím. co opravdu zažil, a co je pouze naše projekce vzpomínek a pocitů.

Já jsem strávil posledních šest let v sales, prací s lidmi. A ač se objektivně vzato našlo za celých těch 6 let možná 5 (slovy opravdu jen pět) idiotů, kteří byli sprostí, hnusní a nešlo s tím nic udělat, měl jsem pocit, že se to děje mnohem častěji.  Třeba jednou dvakrát měsíčně.

Ono to totiž funguje asi takto: 

Zážitek jedna – srážka s blbcem. Rychle to musím říct kolegyni = prožívám to podruhé. Jdu s kolegy na oběd, samozřejmě to vyprávím a zažívám potřetí. Přijdu domů a žena co je, že vypadám hrozně – jasně že to převyprávím, a prožiju počtvrté

No, abych to zkrátil, než ten zážitek vyčichne, pravděpodobně ho takto prožiju aspoň desetkrát a hodně silně se mi zapíše do paměti. 

Někdy je fajn to obrátit! 

Na docela dobrou věc, kterou teď začínám zkoušet, jsem vlastně shodou okolností narazil minulý týden. 

Napsat si každý den jeden úspěch, jednu zdolanou metu. Jakkoli malou a bezvýznamnou v tom velkém měřítku. 

Pouze jedna dvě věty, já to pojal (hlavně) jako: “Co jsem se dnes naučil?”

Minimálně z toho máte totiž jako přidanou hodnotu ztrojnásobenou radost – podruhé si váš mozek ten malý okamžik úspěchu prožije, když budete večer vzpomínat, co že se vám to sakra hodně povedlo. A potřetí, až si to na konci týdne po sobě přečtete celé. 

A napište si to.
Přehrát si to v hlavě fakt nestačí.
Nepodceňujte sílu vizualizace!

Můj týden:

(trochu jsem podváděl a ve čtvrtek, kdy jsem začal mít intenzivní pocit že se topím jsem si  dopsal celý týden od pondělí) 

Pondělí

  • Interpolované stringy v C#. Jak to, že jsem na ně doteď nenarazil? 

Úterý

  • Java nebude takovej průšvih jak jsem si myslel – jde mi to skoro tak rychle jako C#.

Středa

  • Začínám fakt celkem dobře zvládat LINQ.

Čtvrtek

  • Podařilo se mi poprvé pořádně zakousnout do Blazor – a už víc vím než tuším co a jak. 

Pátek

  • Naučil jsem se pracovat s local storage browseru. (Blazor web assembly)

Sobota

  • Dal jsem si den oraz od všeho programovacího bez výčitek svědomí. 

Neděle

  • Mám fakt radost z třetího příspěvku na blog – a s trochou štěstí se dostanu na 15 čtenářů! 🙂 

Důležité je vidět, že se věci hýbou a že vše neustrnulo. A možná si stejně jako já potom uvědomit, kolik jste toho zvládli za poslední týden, měsíc, rok … 

Drobný dovětek na závěr – základní adresář zdrojů, tutoriálů a podobně, o němž jsem mluvil posledně, je pořád v přípravě. Ale pro případ že to čte někdo nedočkavý a zatím nepolíbený – zájemce o programování – rozhodně doporučuju přečíst si aspoň materiály na junior.guru.

Budu se těšit zase za týden, a díky za všechnu vaši zpětnou vazbu, moc si jí vážím!

Dny všední a nevšední

WEEKLY 31.1.2021

Minulý týden jsem začal tento blog shrnutím toho, co čekat a o čem budu psát. Také jsem s vámi sdílel krátkou úvahu na téma fokus. Chtěl bych poděkovat za všechny reakce a milé komentáře, které následovaly. Budu moc rád, když se vám všem bude líbit blog i nadále. 

Dostal jsem i několik dotazů a komentářů typu:

“Jé to jsem vždycky chtěl/chtěla zkusit”

”Kde a jak s programováním začít?”

Původně jsem proto chtěl dnes trochu rozebrat základní zdroje – nakonec mi ale došlo že bude lepší to udělat pořádně a potom vložit na blog jako samostatnou stránku – takže pokud chcete inspiraci, bude brzy. Shrnu jaké zdroje používám, u čeho jsem začínal a proč má pro každého smysl si programování podle mě osahat, i když se tím třeba nechce zabývat nějak výrazněji. Na druhou stranu jedním dechem dodávám – berte to opravdu jako rady začátečníka pár kapitol před vámi – protože za pořádného programátora se ještě hodně dlouho považovat nebudu. 

Povídání dneska bude spíš takové neprogramovací… malé rodinné povídání. Nějaký rozvoj nebo postřehy si necháme zase na příště:) 

Leden je podle mnohých nejdepresivnější měsíc. 

Krátké dny, brzká tma (i když už se to pomalu natahuje ten den). Zároveň pocit, že minulé úspěchy neplatí, že začínáme zase od nuly, že se všechno rozbíhá a táhne… Opravdu pro spoustu lidí hodně depresivní měsíc. 

Já míval vždycky v ledu pocit, že mě snad štrejchne – pracoval jsem v bance na obchodní pozici a v bance není nic staršího než loňský plán. Najednou je leden, všechna vaše práce se jako že smaže a je tam velká černá nula. No a mně se vždycky promítlo před očima jaké číslo tam bylo v prosinci, kolik stálo dřiny a že jedeme zase nanovo. V tu chvíli je těžké v tom vidět příležitost a nový impuls, člověk má spíše tendenci v tom vidět další otáčku běhadla pro křečky… 

Letos je to jinak. 

Jako téma letošního ledna bych vyhlásil u nás doma “boj proti stereotypu”. Koronakrize se táhne, v bytě 3+1 je občas trochu těsno. Ale zvládáme to myslím s velkým přehledem, jak se dá. Ale slívá se to popravdě asi trošku víc než za normálních okolností – příležitostí k nabourání stereotypu výrazně ubylo.

Mě osobně nejvíc nemrzí to, že nemůžu občas večer vypadnout někam na pivo, nebo podobný věci. Mě mrzí nejvíc asi to, že náš malej má zrušený oba kroužky (i loni tam byl taky bohužel jen párkrát). A co si budeme říkat, online verze kroužku, kde se má dítě potkávat s dalšíma dětma, zpívat a hrát si je u rok a třičtvrtě starého klučiny prostě nanic. To nefunguje.

Zároveň se přiznávám, že až teď, když doma trávím několik týdnů v kuse, dokážu (skoro) plně docenit, co asi zvládají a co zažívají rodiče na rodičovské “dovolené”. Manželku obdivuju, kdybych to měl všechno zvládat sám, měli bychom to i já i malej hodně těžký.  A navíc má svatou trpělivost. Na té já musím pracovat 🙂

Dobrej impuls se občas zamyslet… 

Dny dostaly stálý rytmus. 

Od rána do cca 15.30 se věnuju programování. Potom jdu s malým ven. A i když to není vždycky úplně jednoduché – je beran a má svou hlavu – tak se na ty procházky těším víc a víc. 

Je potřeba si neustále připomínat, že důvodů k radosti máme kolem sebe dost. A dost často ty nejobyčejnější věci co máme a potkáváme každý den, můžou být tím nejsilnějším impulsem. 

Například na dobu od oběda do odpolední procházky mám už stálého programovacího sparing partnera. 

Vždycky přijde – mrkne na mě – a začne poskytovat psychickou podporu. 

Jmenuje se Justy a včera měl 3 roky! 

A to už byl důvod si udělat ten den trochu nevšední. Naředit tu rutinu a oslavit že máme doma takovýho fajn parťáka. 

Já jsem nikdy psi neměl rád, Ba dokonce jsem se jich bál, nesnášel je a vždycky jsem se hned rozklepal. A bylo úplně jedno jestli to byl malej ratlík a nebo velkej vlčák. Proto jsem původně psa domů vůbec nechtěl, ale ve výsledku jsem hrozně rád, a i díky tomu našemu malému poděsovi jsem přišel na to že psi jsou super parťáci.

Programovací psychická podpora …
Dort pro psího oslavence – trvalo to asi dvě mrknutí …

Tento týden bylo povídání spíše takové civilnější.

To i proto že kurs měl pauzu a já pracoval spíše samostatně na některých věcech a projektech, které vám v budoucnu představím, až budu trochu více spokojený s tím do jakého stádia se je podařilo dotáhnout.

Na co se určitě můžete těšit v brzké době je základ katalogu zdrojů, týkajících se programování, osobního rozvoje a dalších souvisejících věcí. Po večerech to začínám připravovat.

A poznámka na závěr – asi jste si všimli že jsem příspěvek postoval až v pondělí ráno – no občas člověk prostě odpadne, aniž to plánoval. A pak je dobré to nepřepínat. Ono stále platí to staré známé pořekadlo – Ráno moudřejší večera.

Mějte se fajn a zase za týden,

ITnoob Pavel.

O začátcích a začínání

WEEKLY 24.1.2021

Je sice po Vánocích už měsíc, ale rozhodl jsem se, že tohle bude ten správný termín k tomu si nadělit malý dodatečný dárek.

A doufám že to bude “Dárek” i pro vás všechny, protože dneškem by měla začít plnohodnotná existence mého blogu tady na ITnoob.cz.

Co je ovšem nejasné je to, jaká přesně ta existence asi bude. To ukáže až čas.

Napřed se ale vrátím pár měsíců zpět, ne na úplný začátek, to uděláme jindy. Slibuji že stručně, ale je to důležité pro další věci. 

Ještě před pár měsíci jsem pracoval v bance, jako investiční specialista. Docela fajn práce, ale v průběhu září 2020 ve mě vykrystalizovalo rozhodnutí vše od základu změnit.( O tom vám řeknu něco více a podrobněji v některém dalším weekly.)

Long Story Short – 19.10.2020 jsem dal v práci výpověď a naplno se pustil do přípravy na velkou životní a kariérní změnu – chci se stát programátorem. 

Ruku v ruce s tímto jsem dostal chuť o tom psát. Ne až někdy v budoucnu vzpomínat jaké ty začátky byly. Ale prostě popisovat co se děje a co prožívám teď, v průběhu toho procesu.Dokud nikdo nevíme jak to celé dopadne, kde nakonec skončím atd. A dokud to bude autentické. 

Od té doby sem tam sbírám materiál, zapisuju si myšlenky atd – ale popravdě jsem potřeboval, aby se celá věc s tou mojí transformací pořádně rozběhla, a já si mohl psaní s klidným svědomím dopřát jako odpočinkovou aktivitu po večerech a jako relax. 

Mimochodem, toto jsem si poznamenal jako začátek prvního příspěvku hned 19.10. večer: 

“Je úplně jedno jak začnete, protože stejně to bude pro půlku lidí blbě a nuda. Takže pro vás, pro tu druhou půlku, moje cesta začala právě dnes, tím že jsem dal v práci výpověď. 

Po skype, bo je korona. (Jasně, vím že to není právně závazné dokud nepodepíšeme za obě strany výpověď papírem, ale taková je doba, šéf v karanténě na home office…no snad na to budeme v době publikace tohohle deníčku všichni už jenom vzpomínat.) ”

Já, 19.10.2020 kolem 23.00 večer 🙂

Pravda, dneska už mám ten finální konec víc než měsíc za sebou(v práci jsem skončil k 15.12.)… ale koronavirus nám komplikuje život pořád stejně ne-li více. 

Jaká bude finální podoba webu ITnoob?

Nevím.

Baví mě když dílo vzniká za pochodu s trochou tajemství i pro samotného autora, takže uvidíme kam nás to zavede. 

Co ale zhruba můžete očekávat v prvních týdnech a měsících: 

Weekly

Blogový zápis do mého deníčku – myšlenky, příhody, inspirace, blbosti – každý víkend. Zrovna moje první weekly čteš. Očekávej každou neděli večer/v noci. 

Myslím že by to mohlo být ideální čtivo k pomalému pondělnímu rozjezdu v práci…

Uldor’s digest

– zajímavosti, zdroje, videa, tutoriály – prostě to co mě v poslední době zaujalo – rozdělené na IT sekci a neIT sekci – zhruba jednou měsíčně. Snad tě něčím inspiruju a zaujmu. 

(Uldor je moje přezdívka používaná převážně  ve fantasácké komunitě) 

A to by myslím pro začátek stačilo. Přeci jen, tohle je pro mě pouze vedlejší aktivita, relax, a nesmím ztrácet fokus na to hlavní – programování. 

Než budu pokračovat, vsuvka-

Pro ty které jsem zaujal a chtějí mě sledovat pravidelně: V panelu vpravo (nebo dole pokud koukáte na mobilu) najdete odkazy na můj instagram, twitter, github …

Když jsem přemýšlel co bude nosným tématem toho prvního weekly, tak mě napadly dvě věci – zaprvé jsem chtěl trochu objasnit co od tohoto webu čekat a co ne, to máme za sebou. A jako další jsem si říkal, že bude fajn vám všem říct něco o tom jak teď trávím své dny. 

Co dělám celý den?

Když jsem tvořil strategii, jak získat co nejrychleji co nejkvalitnější programátorský rámec, bylo mi jasné, že potřebuji zapracovat i na věcech jako je motivace a schopnost zaměření se – prostě neztrácet fokus. To je v dnešní době velmi těžké. 

Tohle bych vůbec rád zdůraznil. Musel jsem jít hodně hluboko do sebe a zkoumat jak k věcem přistupuju, kdo vůbec jsem, a jak dělat věci jinak aby také jinak než v minulosti dopadly. Pokud se má člověku změnit život, tak je třeba ne jen najít nový cíl, ale také výrazně změnit výbavu a prostředky které na cestě k tomuto cíli používá. 

S tím souvisí jedna odbočka – znáte TedX Talks? Pokud ne tak věřím že poznáte. Budu vám sem dávat věci co mě zaujaly poměrně často. 

Můj den sestává typicky ze tří částí – které bych si nazval asi práce, rodina, večer. To nezní moc nově, že? Ale zjistil jsem, že s trochou tréninku jsem schopen na sobě pracovat opravdu intenzivně a snažím se pracovat aspoň 40-50 hodin týdně. 

Pracovat – tím myslím práce do kurzu, který využívám jako takový pevný rámec v přípravě na budoucí kariéru jako programátor. Na začátku jsem hodně uvažoval o motivaci a o tom jak udělat co nejvíc pro to, abych tu transformaci zvládl.  Říkal jsem si, že by to chtělo nějaký pevný rámec. Nějakou vnější motivaci. A proto jsem po několikadenní rešerši jako jeden z pilířů mé přípravy zvolil rekvalifikační kurz Objektově orientované programování pořádaný VŠB v Ostravě. Je to 350 hodin výuky doplněných o ideálně cca dvojnásobek samopřípravy. Tím se dostáváme někam k 1000 hodinám práce na sobě, což je podle mě minimum pokud chci kvalitně začít s něčím novým. Záměrně říkám začít, protože po 1000 hodinách ze mě opravdu programátor nebude, možná nadějný junior. 

O rodinném čase si řekneme něco více jindy, ale rád bych ještě vypíchl večery (rozuměj čas někde mezi 20.00 a 01.00 dalšího dne). 

Dřív jsem poměrně dost sledoval různé seriály, občas zapl nějakou tu hru, a tak jednou za měsíc třeba zkoušel něco psát atd. A víte co ? Měl jsem konstantní pocit promarněného času, takové divné nudy, nic mě nebavilo – možná to znáte. 

Poslední dobou u sebe pozoruji výraznou změnu – a to především v tom, že v tomto “volném čase” mám chuť hodně pracovat, třeba programovat něco trochu jiného než do hlavního kurzu, hrát si s unity na tvorbě nějaké drobné hry, prozkoumávat zajímavé přednášky, psát tento blog… navíc jaksi všechny prožitky dostaly silnější kontury a jsou nějak intenzivnější. Když už si udělám jeden večer takový více free, a ve 23.00 si zapnu na hodinku nějakou fajn hru než jdu spát, tak si to prostě mnohonásobně víc užiju. Za kratší čas víc muziky. A o tom to je. 

O motivaci si něco řekneme v jednom z dalších weekly, dnes bych se s vámi rád podělil o krátkou přednášku na téma fokus, která mi ve spoustě věcí otevřela trochu oči. Přitom to není nic nového.

Jedná se o záznam vystoupení v rámci TEDx Talks. 

Níže toto video najdete – mluví na něm Christina Bengtsson, mistryně světa ve střelbě, která se dnes zaměřuje na téma soustředění/zaměření. Video má podtitul The art of focus – a crucial ability

Video je v angličtině – jako spousta věcí co s vámi budu chtít sdílet – ono IT a “no speak english” jaksi nejde k sobě… proto většina věcí co sleduji/čtu je prostě v angličtině.

Napřed ale shrnutí proč to vůbec řešit.

Tři základní problémy které denně řešíme v souvislosti s fokusem:

  1. Naše mysl je často plná znepokojujících myšlenek – často se bojíme, že nebudeme dost dobří, že se nám něco prostě nemůže podařit. Vytváříme si neustále scénáře. (Mimochodem i já se musel hodně přemoci abych se nebál tento blog rozjet…) 
  2. Místo toho abychom pracovali s tím co umíme, víme a v čem jsme dobří, zaměřujeme se na to co za úspěch považuje okolní svět. A proto nám někdy to správné dojde pozdě, a nebo bohužel třeba vůbec. Klademe si cíle, ale po cestě k nim koukáme bohužel skoro pořád dopředu na ten cíl a ne pod nohy. A tak klopýtáme.
  3. Frustruje nás nedostatek času. Dnešní svět nám dává tisíc a jednu maličkost, kterou se můžeme zabývat. Soustředění by mělo být také o tom, nedělat si seznam priorit, jako spíše dělat si seznam toho co prostě dělat nebudu… 
  4. Toužíme po instantním úspěchu. To je dobré si uvědomit, potom teprve s tím můžeme pracovat. Naše rychlá doba svádí k touze rychlé zpětné vazbě, rychlém dosažení cíle, rychlé pochvale v podobě likes…

A jak s tímto vším pracovat? Mrkněte se(v angličtině): 

Jak udržet zaměření/soustředění/fokus?

Co se snažím dělat já: 

  • Nechytat se hned každého “super nápadu” a svou pozornost věnovat “programovací cestě”. Když už něco vypadá super neodbytně, tak to prostě zavřít do šuplíčku a podívat se na to až za nějakou dobu jestli to mezi tím nezasmrádlo – viz. tento blog. Trvalo tři měsíce než jsem to vytáhl na světlo a opravdu začal. 
  • Nezabývat se – a to je opravdu těžké – konstantně scénáři reakce okolí atd. Víte kolikrát jsem si přehrál v hlavě že tento blog bude divnej, trapnej a k ničemu? Pak jsem přišel na to že je to jedno – i kdyby to četlo kromě mě 10 lidí bude to fajn. A tvořit takový obsah člověka nesmírně obohacuje! 
  • Jak už jsem psal, dnešní doba je hrozně zaměřená na instantní úspěch – postuju fotku, za minutu mám like = úspěch = je mi fajn. To je cesta do pekel. A hrozně těžko se o tom vlastní mozek přesvědčuje, proto jsem se naučil radovat vnitřně a soukromě z věcí jako je že po hodině najdu bug který mi shazuje program a podobně. 
  • Navíc trpím tím čemu se říká “SYNDROM JEDNIČKÁŘE”  – ano to existuje, najděte si to. Naštěstí díky tomu, že o tom vím, můžu s tím bojovat. 
  • A nedostatek času? Ten jsem vyřešil tak že jsem odboural v tu chvíli nejzbytečnější součást = dal výpověď v práci. A teď dělám práci, za kterou možná nemám hned ani korunu, ale v měřítku mé budoucnosti se mi neskutečně oplatí… 

Jak to máte vy? Co vám pomáhá neztratit se po cestě k cíli a udržet si fokus? Rád od vás a o vás uslyším.

Mějte se fajn, zase za týden 

IT noob Pavel.