Everyday Leadership

In the last couple of months, I was thinking a lot about leadership. 

It was not some deliberate targeted effort, it was more unplanned and it just naturally happened. I think the root cause for that was the fact, that I realized the difference between a “manager” or worse a “career manager” and a “leader”. 

I am surrounded, more or less closely, by some exceptional leaders like David DeWolf, Scott Varho, Filip Zednicek, and many others. That sparked my curiosity, and I wondered how could I start working to become a leader like those role models in the future. 

I started to ask myself questions like: 

  • What does it mean to be a leader? 
  • What do I expect from a leader?
  • What would anyone expect from a leader? 
  • Is it a more natural skill or something you can learn? 
  • Are extrovert people better suited to become leaders, or can introverts lead with success?

And many more questions like that… 

I wanted to start acting more like a leader, while not being a manager.

And I believe that the ground truth I was desperate to discover was the answer to this idea: 

The root essence of leading people is the ability to influence those people and help them to be better.

Help them achieve something. 

Help them to move from the spot.

That means you HAVE an IMPACT on those people. 

After I realized that, I had to ask myself:

How could I do that, not being a manager with a team,  but just an ordinary individual contributor?

The first answer to that question I could find was this, and I will use it as an example:

I heard something about a “coding dojo”.I started wondering how great it would be to throw one for my colleagues? 

That obviously needed some plan. I will try to describe to you, how I proceeded and what next steps I have in mind to give this activity really outsized impact.

Step one – research.

I went online and read anything reasonable I could find about coding dojos. How to organize those events, what works and what doesn’t. It took me quite some time, but I learned a lot and had a clear idea of how to throw the first event. 

(a little spoiler – I successfully organized two coding dojo events already and I will add some articles about it soon)

Step two – start small and get help.

Once I had a clear vision for the first session, I decided it would be good to get some help and I asked two colleagues of mine to facilitate the session with me. 

I booked the conference room, send out the invites, and advertised the session a little bit on our internal chat. 

People are visual creatures so I prepared fancy-looking slides in company colors to help us facilitate the session, explain the “game rules” etc. 

Step three – learn&scale up

I learned a lot from the feedback on the first session and decided that it would be great to turn the one-time event into something regular. This is going well as it seems that people really like it (we have like 70% attendance rate) and it is transforming into a regular once in two months event. 

Step four – scale up again

This is a planned step that I am trying to make happen right now. 

I was wondering – how to scale it further up? 

So I am preparing a “How to throw your local coding dojo” portal with all the information, motivation, etc. for the whole organization. I want to also do some online sessions to motivate people. (which will be challenging).

If this will be a success (And I strongly believe in it) the impact will be huge. 

Much bigger than I initially thought. 

So, to wrap up on the topic of “Everyday Leadership”: 

I believe that anybody can act as a leader – it’s all about stepping up and influencing the people around us in a good way. 

I call it “everyday leadership”.

You can start small. 

You can scale it up.

You don’t need to be a manager to act as a leader.

Just think, what could I do for people around me to help us all be a little bit more successful as a team. 

For me, leadership is not about my personal satisfaction – in fact, sometimes you need to put your pride aside to be a better leader – because, in the end, it’s not about you. 

It’s about the team. 

Hope it makes at least a bit of sense and thanks for reading. 

I am keen to hear from you. 


About the introvert inside me, a “good student” syndrome and spinning it all to my advantage.

Hi all, hope you are doing well.

I was recently approached by one of my friends. He noticed my increased online presence and was wondering how is that possible.

He teased me a little bit:

Hey, I thought you are not such a show-off! I always considered you to be more of an introvert!”

Well, he was right. He was right about one thing.

I am not an extrovert. I am indeed an introvert, 100% sure of that.

Meeting new people, reaching out to them, is a real challenge for me. I find myself lost at larger gatherings like grill parties, conferences, etc. I find it difficult to overcome my ridiculous inner fears and go to new places. I don’t feel like trying new things. And it scares me to create some new meaningful connections just by talking to strangers.

The good thing though is that I know I have those issues. And I choose to willingly fight back in everything I do, every time I can. Sometimes with success. And sometimes I just lose. That’s life, right? 

The important thing is that I don’t let my inner introvert rule my actions. Or at least I don’t intend to!

Let’s get back to this “online showoff”. 

First of all, I don’t consider my online writing as “showing off”. I just like to do it. It brings me real joy. I believe I have things to say, I convert them into words, and that’s it.

And if there are people who want to read it and it brings them some value? Great.

I will not pretend like this didn’t make me happy. Of course, a healthy amount of attention and feedback makes me happy. Every comment and message I get is a nice dopamine dose, making me more motivated and grateful. 

Writing online might seem like a lonely activity. And it is indeed. It is similar to giving a speech on the stage. Some years back I also had a few lectures in front of a lot of people, and I also played a bit of the theatre. I loved it. Despite my introverted personality, I always loved it. 

Do You know why? Let me tell you – it doesn’t matter how many people are watching you, because at that exact moment you are alone. There is no threat of conversations you should start but you are afraid of. Nor There is fear of others people’s reactions. There are no people, there is the audience. Anonymous audience.

With writing it is similar, even easier. There are no people, there are readers. And in the moment of creating and grooming your article, you are alone. 

Of course, it can be challenging to read some negative feedback. But as long as it is constructive and hate-free, I am ok. I am keen to get better, and readers reaching back with some advice help a lot. 

Though I had this period when I had to actively convince myself that it has some meaning to post online. That it is not embarrassing, it doesn’t matter that it won’t be perfect. 

Fighting your inner introvert is a challenge.

What motivates me is how many incredibly successful people went that path before me- Albert Einstein, Steven Spielberg, Bill Gates, and many more – you can find more e.g. in this article. I recently noticed that even our 3PillarGlobal CEO David DeWolf fight these kind of issues (he wrote this excellent article about networking the introvert way – inspired me a lot)

Long story short – I know I am an introvert, I found the strength to regularly fight it, when it’s needed, or use it to my benefit.

The much worse problem is being a “good student”. 

Quite recently, about a year and a half ago, I stumbled upon this article called Star student? How to stop acting like teacher’s pet at work

It talks about the so-called “good student syndrome”. Read the details in that article, but basically:

“good students” in that meaning are excessively concerned with external expectations. These individuals want to do well, follow guidelines and obey instructions, and they believe that other people are in a better position to evaluate their work. 

Welcome to the jungle blog.

It does not seem so bad, right? Unfortunately, this is very bad. 

And only after reading that article I had realized, that the article is 100% percent about me. I realized how deep impact and consequences that have on my life. 

The pitfall of being a “good student” is, that when you leave school and come to the workplace, different rules apply. Because you got addicted to constant positive feedback, you desire constant approval of your work. You can be the best employee there – but your ever going thirst for approval makes you seem not capable of independent work. It makes you seem not able to take responsibility for the outcome of your work. And that leads to your colleagues being more successful than you. 

And you will even feel aggrieved. Because you can’t understand what is wrong. You will feel not treated fair. 

Realizing I have “good student” issues was a game changer

Realizing that I had a strong “good student” syndrome was a game-changer for me and it came at the right time. I just started my career change back then, pursuing the job of a software engineer, after 6 years in sales. I realized how much more successful I would have been so far if I realized sooner. Never mind, it is great to know now. 

From that point on, I constantly challenge myself every time I want feedback. Every time I feel insecure or not performing well. I allow myself a moment to stop and ask myself – do I need some external feedback, or is it just a “good student” inside me asking for approval? 

Often, I just say “good work Pavel” and continue with what I was doing 🙂 

Another thing that helped me with that issue a lot is to note your success. To create a sort of brag list – a lot about that is in this post. It is easy to forget about your day-to-day wins. So make a list of everything you accomplish. It can even help you with annual performance evaluations and similar stuff.

I have a sort of brag list, although I don’t go that far to share it with my manager as suggested in the article.

That’s all for today. And if you just found out you have an issue with introverted personality or “good student” syndrome ruling your life, then congratulations!

It is the first step to spin it to your advantage.

Thanks for reading.

See ya next time, Pavel.

How I failed fast and cheap

Fail fast, fail cheap

is a mantra often connected with startups, or any sort of fresh in the market entrepreneur. 

I believe the idea behind this is to move quickly, experiment with new ideas and processes before you invest heavily into them. I had to learn that way of thinking too, and I try to apply it to everything I do with one important twist. 

The twist is to realize that failure is not a goal, the goal is to be prepared for the possibility of failure. And to be prepared to learn my lesson. If you truly believe in something, sometimes you have an urge to play it all in. 

The second part I find important is to lower your expectations and invest appropriately with realistic outcomes in mind.

For example blog creation

Imagine you are starting a brand new blog, because you have this big urge to be heard. You have fantastic ideas for the first couple of posts. Then you start it big, rent a domain, web hosting. Maybe you spend a month playing with graphic style or even hire someone to do it professionally for you. You create your first post, Then hire someone to proofread it and you rewrite it three times to make it perfect. 

Then the big moment comes – you publish it. The whole 12 people read it the first week, your mom included.

After all this effort that might be a tough crash with reality. And you would most possibly not have the energy to continue, you might find yourself paralyzed. 

Let’s get back to “fail fast, fail cheap”

The version I like more is a bit different. Learn fast, learn cheap. What I like about that mantra is the emphasis on LEARN. The desired outcome of our mistakes is to get better, right? 

And it does not have to be necessarily connected just to failures. Things that don’t work. I also tend to connect it with challenges like getting better at written English. This blog is a great example – is it perfect? Hell no. But I hope it is a bit better with every post, every small bit I am working on. 

So, what about those two failures of mine I kindly advertised in the heading? 

Failure no. 1

Weekly notes. It was this post, where I advertised that I want to post weekly notes from now on – yeah, it was the first and the last one I did. I quickly realized that I can note down some interesting stuff and random shoutouts during my weeks, but the overhead to refine it into a post with some qualities is just too big for me for now. I am also still finding the answer to some key questions – like –  What will be the majority of blog content? Will it become more of a lifestyle diary of mine with ideas and thoughts braindump? Or will I add more and more technical content over time?

I don’t know.

And I have the luxury to experiment and try. I have the luxury to do new things and get rid of them quickly if those don’t work for me or you guys. This is a pure-for-joy project right now, so it does not matter.

It took me some effort to mature my personality to the point that I can consciously stop the “weekly” notes project without guilt. Although I still love the idea and I might find a better platform for that with less overhead involved. 

Failure no. 2

I love to try new things at work.

I want to be an active part of our community and help to shape our culture. Since the start of the year, I came with two ideas on how to contribute to our culture of craftsmanship.

 The cheaper one was to build on certain momentum established by the advent of code – I know that some of my colleagues including myself participated. And enjoyed. So I created a dedicated slack channel for my colleagues called “the problem of the month”. The idea was to choose and post some interesting kata each month. I expected that some of my colleagues will solve it, we would exchange our ideas and code. Long story short – I did not work. Almost 15 colleagues joined the channel, but that was their last action. After 15 days the channel was still stale with no activity at all. 

I invested roughly an hour of my time into that, it did not work but was worth the effort. Learn fast, learn cheap, right? 

To be honest, the second idea to organize the coding dojo was a real success, but that is the story for another time (I will write about that very soon).

What should be your take-home message?

I don’t feel like giving any advice, so I will try to paraphrase what I try to suggest myself regularly:  Don’t be afraid of experimenting. Don’t be afraid of trying new things. But, invest a reasonable amount of your effort, energy, and money. Be honest with yourself, evaluate what works and what does not on the regular basis. Learn fast and cheap.

Thanks for reading. As usual, every feedback is appreciated, just message me over LinkedIn, Instagram or leave me a comment. 

See ya. 

About values, people and one visit.

Hi everyone, hope you are doing well. Today one non-tech, yet very important topic.

Today I want to talk about values.

The cornerstone question of today’s post is this:

“What does it mean to have some values in your life? What does it mean when a company claims to pursue some values?” 

And I would like to think a bit about other staff closely connected to values.

Why? Because I believe values are important.

I started this post something like 2 months ago – and it evolved over time. It is not a very easy topic – I am still not 100% happy with the current state of the post, but anyway – I can always improve it over time. 

What inspired me to even think about values?

Quite recently, three months back, we had a visit from our HQ in the USA and a Romania branch. If you guessed that the main topic of their visit was to share company values with us, you guessed right.

It was a bunch of really important people like David Sawatsky, our COO. Scott Varho, our VP of product development, has now a new exciting role connected to company culture and values. Alina Perde, Product development senior manager, and Anca Popescu – Director of global talent acquisition.

And those people came to us, despite COVID, despite the distance, to spend the whole day with us together at Olomouc, Czechia talking about the 3pillarglobal values. I mean, that is pretty impressive, right? And together as one team, we were asking ourselves questions like – What does “quality” mean? What transforms a good team into a great one? And we discussed a lot more topics like that. 

Again, How great is that? 

To be honest, this quite strongly resonated with me.  That moment got me thinking about my values. And about values in general. What exactly are things I believe in? What are those things that are vital in my life? Based on what do I make decisions in everyday life, be it personal or professional? What exactly is my internal compass?

Let’s take a step back and think a little bit about the term “value” itself. Oxford dictionary can give you all the meanings of that term, and I kind of like two – First of all, value (uncountable singular) can mean “the quality of being useful or important”. The second meaning is that (plural) values mean “beliefs about what is right and wrong and what is important in life”. 

Value means:

– The quality of being useful or important.

– Beliefs about what is right and wrong and what is important in life.

Oxford dictionary

In my search for a deeper understanding of the term VALUE, I also stumbled upon this video called “Why values matter”.

There is yet another definition of values that resonated with me a lot – values are “situation independent decision helpers”. And I believe this is the root meaning of having values in your life indeed. Values are not about goals, about the milestones you want to reach nor about your dreams. No, values are about the everyday consistency of the path you are walking through life. Values are about the way we want to live, about the way we do stuff. 

Values are situation independent decision helpers.Jan Stassen

I never really thought this through. I think I am living according to some values. But when you actually DEFINE what is it, that you believe in, when you see it written down black and white, it can be a powerful and truly transformative moment. 

So let’s get back to that visit.

I will write more about my own values later, probably in a separate article, since this one would be too long. 

I want to focus on that moment when I believed in our company values. When I realized that I don’t need to be concerned about being a part of a company of 3pillarglobal size. 

Don’t get me wrong, I already knew I am at the right place. In Olomouc, we have great people, who are caring for each other. Our leadership – Filip, Petr, and Martin, are trustworthy, honest people you can count on. I never experienced such a company culture in the past. 

So the local level – our branch in Olomouc, Czechia – works very well. But 3pillar is quite huge these days already, and it was this upper corporate level I was cautious about. I worked in corporate size enterprises before, and it was always about politics, internal fights, people defending their piece of the kingdom…and there was very little transparency.

Company values were always good for the official brochures and wallpapers in the employee kitchen. 

Also in our hallway, some months after we were acquired by 3pillar magically appeared four posters with “Company values”. And I thought something like – “Oh boy, here comes the corporate”. I will be honest with you, I did not even bother to really read it. I have my values and don’t need some fabricated corporate ones, after all. Right?


And it would have had probably stayed like that unless it was for the leadership visit I mentioned.

Every larger company has some “company values”.

But the moment, when you will believe in those is when you see people leading the company actually living according to those values. 

We, as humankind love stories. It is written into our DNA, some even say the ability to tell a story is the thing, that differentiates us from animals.

The story is a very efficient tool when it comes to passing information further. So is our own experience. (Btw story is nothing else than the shared experience of someone else.)

We had this 2 hours long workshop with Alina, going through those company values I ignored for weeks on the hallway wall. It was great storytelling, a lot of examples, and then we were assigned some “real life” scenarios, trying to solve these situations according to our company values. After that we discussed it. 

You know what? It was easy. I proposed what I would normally do without knowledge of some special company values. And it worked as it should.

Let’s have a look at those 3PillarGlobal values finally (you can find more HERE):

Intrinsic Dignity 

We believe that all people are innately worthwhile and possess unique talents and perspectives that only they can contribute. We treat each and every person with respect and honor their ability to contribute to our collective success.

Open collaboration

We embrace the collective power of humanity and actively seek to engage the unique talents and perspectives that others bring to bear. We forge strong bonds of trust that enable us to share openly and work in harmonic concert.

Outsized impact

We aspire to transform the world together. We pursue the seemingly impossible with passionate zeal and embrace the types of challenges that have the potential to change society – the way we live, the way we work, and the way we play.

Continuous improvement

We passionately pursue excellence in order to make ourselves, our teams, and our world a better place. We prioritize progress over perfection, pursue small wins that build momentum, and voraciously consume lessons that propel us forward.

When you realize that you can sign under every one of your company values, probably you are where you were meant to be. 

I believe those values are the same our CEO David DeWolf is implementing his whole life. And that’s the reason they resonate through the company so strongly. 

A few weeks ago he actually published an article called “HOW WE BUILT 3PILLAR INTO A $100MM+ COMPANYand I would like to quote one thing I found an important part of that success:

We put our values front and center in every aspect of what we do — from guidelines and policies to compensation and even choosing investors.David DeWolf

And that quote makes a nice “take-home message”. If you are serious about values, you need to challenge every decision you make with those values in mind.

What can you look forward to next? I am currently reading a Product Mindset book which is another cornerstone of the 3pillar approach, and I will share my thoughts on that afterward. 

Also finishing my “How to become a software engineer – hints for career switchers” post, so stay tuned.


(As always any feedback is welcome, just message me on LinkedIn or Instagram)

Weekly notes #1

New year, a new story to write 

Even though this phrase is a sort of 1st class cliche, I hope it will be right truthful for me. And it already, as my start of the year was nothing like the ones before. Last year I was deep in a retraining program as a part of my way to becoming a software engineer. This year, I was deep down in unfinished work from December, already being a full-time software engineer. 

You know that old joke about the readability of code, right? 

“When a programmer first creates his code, only he and God know how it works, a few months down the line and only God knows”?

Yeah so…long story short…

The morning of January the 3rd was full of cursing and unbelievable shouts in our office – as I did end before Christmas in the middle of writing new unrefactored code, and Michal and Ivo were in a similar place. The valuable lesson though – I did not realize how strange and unfamiliar your own code can become after just 10 days if it’s the first unrefined, version that was not refactored and cleaned and made more readable. 

The rate of WTF/minute was exceptionally high that morning in our office… 


I am a bookwork, book enthusiast, total book lover. I used to read a lot. Last year I didn’t have that much time, but I decided I want to read some nice fantasy or sci-fi during the Christmas holiday. I had to extend my leisure/reading time to the first week of the new year, as I wanted to finish the series I was reading. 

As I said I love SciFi and fantasy as a leisure reading,  and last year I discovered litRPG, a subgenre of the said. 

What is litRPG?

LitRPG, short for literary role-playing game, is a literary genre combining the conventions of computer RPGs with science-fiction and fantasy novels.


I managed to read the whole ‘New Era Online’ series by Shemer KuznitzHERE on Goodreads. I love it and I think it is one of the best litRPGs I have read so far. So I highly recommend it. 


I have a few plans for 2022, that I don’t want to uncover yet. But I decided to start with those weekly notes – I plan to note things and ideas every day and then synthesize them into an article by the end of the week. 

It should be a good way of building the habit of writing every day. Sometimes it will be short like today, sometimes it will be much longer.  

Also, I have still a few articles in my backlog, two of those in the nearly publish-ready state – so stay tuned. 


How I got stuck

About the job

It’s been a while since I posted something online. In fact, I have not posted anything for about  6 months now, and the reason is quite simple. I got a little bit stuck, overwhelmed by a few possible choices, unable to make my final decision, and move on. Almost a year ago, I decided to take a leap of faith, leave a banking job that was no longer fulfilling to me and start working on getting into software development. And that journey went very well for me, almost like a real American dream. 

Sometimes, dreams just come true

After just a few months on the job, can keep up with the rest of the team. I am able to come up with possible solutions for the feature we are about to implement and then translate my thoughts into the code. And that is the core essence of software development after all. So far so good. 

Along my journey to become a software developer, I used to write blog posts quite regularly. About the joy and struggles of learning how to code. About the fears and excitements connected to my first job interviews. Then I stopped – I don’t know exactly why – might be that I felt like I was bragging. I was a little bit ashamed of how things went well for me. Of course, I had to work hard to get where I am, but the feeling that I was a little too lucky was simply there. 

ITNOOB.CZ reborn

After some time I decided that I should resume my blog writing attempts. I have realized that I miss it all quite a lot. And I could no longer excuse myself with the initial load of stuff for the job itself… but, after that, I realized I might want to start writing it in English so that I am not narrowing my audience only to the Czech republic. Also if I’m thinking long term, it makes sense, as I expect more technical content to leak into my posts. Well, my English is far from perfect, but it is slowly and steadily improving with every month on the job, so after some more hesitation I decided I will write this blog in English from now on. 

And it might be a bit ridiculous sometimes, sometimes it might be a bit heavy, but hey, nobody has started with anything immediately perfect. 

Our whole life is about continuously pushing our boundaries forward, getting out of our comfort zone, and getting better at stuff. Or at least it should be if you don’t want to be drawn into routine and everyday grey. 

So, welcome reborn. I decided not to change the name and domain of the blog because I actually still find it accurate. I am a newbie. And I will always be a newbie at something, as I decided to embark on the road of never-ending learning and improvement. 

Continuous improvement and my first months

In fact, the idea of continuous improvement is one of the values of 3pillarglobal, my employer, but that would be a topic for some other time. 

Today I want to talk about the importance of working with the right people. When I joined the company, I heard multiple times that they are choosing the people they want in their teams very carefully, because they are building a company that is supposed to work as a sort of a big family. And I immediately thought – bullshit. But hey – our managers are true leaders, my colleagues are all really supportive and fun to work with. And real professionals. 

The first month on the job was really harsh – And I could not make it without all the great people around me. To be honest, I really did not feel very comfortable during my first few days on the job. I was afraid of prejudice. I was afraid that those “real” programmers would look at me and think I am a total impostor etc. Nothing could have been further from the truth. Everybody was just very supportive, professional, and welcoming. 

When you are a junior dev, with just very limited commercial experience in software development, it is super important to find a company where people have enough time for you. To join a company that is ready to invest in you. And you should be prepared for the fact that you will give something back one day. And it might be not only that you will do a good job, but also those extra things you can do. There is a superb article by Daria Grudzien called The one about managing self as a junior. 

The subtitle of this article is “Or how to lower the load on your team”. That was exactly what I strived for – to be able to work independently as soon as possible, but at the same time know when to shout for help and not waste time. And I recommend every junior dev to read it. I had read it before I joined the team and I did the same now –  a few months later. If anything then I consider the article even more valuable. 

Let’s get back to people

When you start at our company as a fresh employee, being junior or senior, you always get a buddy. Someone – usually other dev – who will help you through your first days and weeks to get up to speed and get familiar with the project, our processes, and anything you can imagine. 

For me it was Ivo Horak – and I would like to thank him a lot – as he did an excellent job. And looking back, I must admit one scenario. He likely accelerated my development as a software engineer maybe by months. 

And that start was funny, I even remember that one time he wrote in a review of my code comment:

“Is this a joke?”

…He was messing with me a little bit, in a good way, don’t get me wrong – Ivo is a total professional. The point was that I added some method for a new protobuf message we added to our codebase, and there were like 20 similar ones already – all with parameters boolean b, string s. So, I did it the same way. And Ivo challenged that and asked me a question I will always remember – Was something like:

“So, if you see that someone wrote something 20 times, will you just blindly copy it? Or will you think about the way you would write it? And you should ask yourself – Am I copy-pasting code, that has some quality or not?”

Hey, thanks to you Ivo! I will remember this and many other lessons you gave me! 

So how am I doing?

I think that generally speaking, I am doing well, considering I haven’t been in the business of developing software that long. And I think one of the reasons is, that from the beginning I think a lot about the quality – of work, of code, of the way we are doing things. I identify myself with the opinions and ideas of people like Robert C. Martin. But let’s dive into that area some other time in maybe a little bit deeper and concise article. 

What will come next?

The beginning and the ending are the most important parts of every story, blog post included. This one was a little bit chaotic, I know, but a lot has happened in the last few months and I did want to give you a slight idea at least. 

Next weeks and months I will write more about the way we work, about the things I enjoy doing as a software developer in 3pillarglobal. And also some of my fuckups, because don’t believe that my way is a narrow straight success street 🙂 

See ya later, looking forward to hearing from you – any feedback is welcome, just leave me a comment or message me on LinkedIn, Instagram

O pochybách, hranicích a strachu.

WEEKLY 26.4.2021

Popravdě řečeno, tento článek nevznikal vůbec snadno. Několikrát jsem se rozhodl, že ho ani psát nebudu, několikrát jsem ho předělával. Rád bych k tomu tedy dal hned úvodem trochu kontextu. 

Původní myšlenka byla ta, že shrnu rady, které jsem dostal a posbíral jako budoucí junior developer. Z nich udělám nějakou tezi, jaké mám očekávání od svých začátků. Co se budu snažit aplikovat ve svých prvních dnech, týdnech a měsících programátorské profese. A po čase se k tomu vrátím, a budu reflektovat, co bylo tak jak jsem čekal, co bylo jinak. Kde na mě čekala nějaká překvapení, ať příjemná nebo nepříjemná. Jakou past jsem třeba předem neviděl a z čeho jsem měl možná zbytečné obavy. Rozhodl jsem se to nechat na tu reflexi – až k tomu budu mít opravdu co zajímavého říci.

Následující řádky jsem psal před svým nástupem do nové práce:

No a jsme u těch obav. Nebudu chodit kolem horké kaše, a tuhle náplast prostě strhnu. Jasně že se bojím. Já se hrozně těším a zároveň mám obavy. Přijde mi, že přechod ze stavu “učím se programovat” do stavu “pracuji jako programátor” bude tak trochu jako bych skočil ze základní školy na vysokou. Prostě z toho mám respekt. Ne, z tohohle nemám úplně obavy, protože už jsem si vyzkoušel, že pokud se do něčeho opravdu zakousnu tak to prostě zvládnu. Ale mám z toho respekt. Nechci to podcenit.

Obavy mám hlavně z těch klasických věcí, které jsou asi přenositelné do každého začátku. Do každého posouvání hranic svého osobního komfortu. Já jsem ze své podstaty introvert, a ať už v jakékoli profesi a jakémkoli prostředí, napadají mě otázky. Jak mě přijmou kolegové? Bude firma taková, jaká se mi zdála před nástupem? Jak se změní přístup, když už budu “jejich”? Nepřestřelil jsem? Neskončí to totálním fiaskem? 

O vlastních hranicích

Řeknu vám něco, co jsem se naučil už dávno a byla to docela drahá lekce. Nemusí to tak platit u každého, ale pro mě je velmi nepříjemné vystupovat ze své komfortní zóny. Z toho co znám. Ze zaběhnutých fungujících věcí. Ale je to nutné udělat! 

Ono to totiž funguje nějak takto: 

A já jsem klasický případ toho člověka, který si dokáže předem vymyslet několik katastrofických scénářů. Toho člověka který už předem bojuje s pocity prohry, nepochopení, vlastní trapnosti. A přitom k tomu je málokdy důvod. 

Obrázek výše je inspirován jedním článkem který jsem kdysi četl – o posouvání hranic. O posouvání vlastních obzorů – to je totiž cesta, jak nezakrnět, ale být spokojený sám se sebou. A já si to musím velmi často připomínat – že ta hranice za kterou se bojím jít, nemá být hranicí paniky, ale hranicí magie. 

Snadno se to řekne, že? Jenže emoce jsou emoce, a strach je velmi silná emoce. Mně osobně pomáhá jeden trik – hýčkám si ty momenty kdy jsem v minulosti měl dost odvahy vykročit směle přes magickou panickou hranici a vrátilo se mi to stonásobně. Některé z těch momentů jsou maličkosti pro mě osobně důležité, jiné jsou větší věci. Hýčkám si můj začátek v minulé práci, který byl hodně krušný a skončil vítězstvím. Hýčkám si obavy z řízení auta které jsem překonal. A spoustu takových momentů malých osobních vítězství a posouvání svých vlastních hranic. 

Na druhou stranu si hýčkám i momenty prohry. Momenty, které většinou vyplynuly z toho, že jsem tu hranici nepřekročil – ze strachu, z pohodlnosti. A potom už jsem mohl jen z dálky v odlescích světla vidět, o co jsem asi přišel… 

A co dál ?

Omlouvám se za možná až velkou filozofičnost a rozlet dnešního článku, ale cítím že je to něco co je třeba říct. Strach a obavy jsou normální věc. Je důležité naučit se s těmi svými pracovat. Znám ale pár lidí kteří naopak jdou do všeho po hlavě a zajímalo by mě s čím bojují oni. Třeba se jednou zeptám. 

Dneska mám týden práce za sebou. A můžu říct, že za jeden pouhý týden jsem svoje hranice překročil více než jednou. 

Jaké přesně to je a co zažívám vám popíši v dalším článku zhruba za týden, ale možná jedna drobnost která mě pobavila. 

V pátek, na závěr mého prvního týdne v nové práci se mě kolega zeptal na začátku našeho hovoru, jak se mám. A ze mě vypadlo automaticky zdvořilostně naučené slovní gesto, které jsem opakoval já i spousta mých kolegů v minulé práci několik posledních let: 

“Jo v pohodě, víš jak konečně pátek.”

Můj kolega se zarazil a povídá (lehce parafrázuji) : “To já tak vůbec nemám, to nerozlišuju, mě baví každý den.”

A víte co ? Mně v tu chvíli, sekundu po tom, co jsem vyslovil tu svoji frázi, ještě než to kolega dořekl, došlo, že se mi to změnilo taky. 

Došlo mi, že mě celý týden bavil. 

Došlo mi, že je fajn, že bude víkend a užiju si ho s rodinou, ale že to není vytoužené světlo na konci tunelu. 

A hlavně mi došlo, že nemusím být nervózní z pondělí.

Tak se nebojte posouvat své hranice.

Nebojte se občas kouknout, co se děje v zemi magie mimo váš obvyklý rozhled. 

Váš ITnoob Pavel. 

Vážím si vaší zpětné vazby, konstruktivní kritiky i milých povzbudivých slov. Neváhejte mi napsat! Ať už na FB, Instagram a nebo LinkedIn – odkazy najdete nahoře. nebo pod mým portétem. Ještě kousem níže najdete tlačítka”Sdílejte tanto článek jednoduše”, kterými se na jedno kliknutí můžete podělit o článek se svou sociální bublinou.

Co mi zatím psaní blogu dalo? A co dál?

REFLEXE 12.4.2021

Uběhlo pár měsíců co jsem začal s tvorbou tohoto blogu, a já jsem si řekl, že je asi čas na nějakou sebereflexi. Zastavit se a říct si, na co jsem v průběhu této doby přišel. Co funguje a co vůbec nefunguje? Jakou jsem měl zpětnou vazbu? A kam chci mířit dál? 

Napřed bych ale rád shrnul původní myšlenku a očekávání:

Chtěl jsem prostě psát každotýdenní zápisky o své cestě do IT. S tím, že třeba to někdy v budoucnu někoho motivuje, popostrčí. A třeba to někoho i bude bavit. 

A co realita?

Realita je taková, že frekvence je spíše skoro 14 denní – prostě dotáhnout kvalitní článek se mi každý týden nepodaří. A mně to nevadí – myslím, že mi sedí více tvořit trochu delší kvalitně pojaté články než krátké zápisky. A budu v tom pokračovat. Důležitá je ale určitá pravidelnost, to je mi jasné. Občas se taky stane, že rozepíšu článek na nějaké téma, a v půlce si uvědomím, že ho musím nechat ještě “dozrát”. Že mi třeba chybí nějaká část osobní zkušenosti, kterou chci do článku přidat a podobně.

Zároveň mám pořád na backlogu nastřádaných několik věcí, co mě zaujaly a zdrojů, které s vámi chci sdílet. Času je málo, a jelikož moje první práce v IT jako programátor je na spadnutí, bude ho ještě o chlup méně. Rozhodl jsem se tedy, že zajímavé věci s krátkým komentářem budu sdílet spíše hned prostřednictvím facebookové stránky, LinkedIn (přidejte si mě do své sítě nebo mě sledujte) a Instagramu. K některým se potom vrátím i v samostatných článcích. 

Reálný začátek mé kariéry v IT považuji za významný milník

Rád bych tedy shrnul na tomto místě chronologicky všechny dosud vydané články:

O začátcích a začínání

Dny všední a nevšední

Vzestupy a pády

Lekce Pokory

Hledání práce

Největší radost mám z tohoto: Už se mi několik úplně cizích lidí ozvalo s tím, že můj blog je pro ně fajn motivace. S tím, že mi fandí. Nebo jsem jim mohl být nápomocen a zodpovědět pár dotazů. 

Nebojte se mi napsat i jen tak pár slov

Nebojte se mi napsat i jen tak pár slov – vždycky mě to potěší a je to pro mě motivační palivo k pokračování. Ať už ve psaní a nebo v tom hlavním – programování. A pokud se vám nějaký článek líbí hodně – pod článkem najdete vždy sérii tlačítek, která vám usnadní sdílet ho s vašimi přáteli na většině sociálních sítí. Moc si toho vážím.

Další tvorba mimo ITnoob

Poslední věc. To, že jsem začal pravidelně psát sem na itnoob, mi dalo chuť zlehka začít oživovat i takové moje beletristické pokusy – ty se budou postupně objevovat silně nepravidelně na mém webu – do horního menu tady na itnoob přidám i odkaz. Poslední příspěvek zde je krátká dark fantasy povídka. Ale pokud zrovna fantasy a scifi, které jsou mé nejoblíbenější žánry, neholdujete, nevadí. Aktuálně je venku i první díl lovestory na pokračování.

Takže – jak se říká hezky česky – stay tuned. Pokud vás baví moje psaní na tomto blogu, mohla by vás bavit i moje další tvorba.

ITnoob Pavel. 

Hledání práce

WEEKLY 26.3.2021

Dneska jsem se rozhodl trochu více rozepsat o tom, jak jsem si reálně hledal v posledních týdnech první práci v IT jako programátor. O tom, jaké rady jsem dostal. Kterých rad jsem se držel, a které jsem naopak tak trochu hodil přes palubu a spíše věřil svým instinktům. 

V minulém příspěvku, který z velké části vznikal ze začátku toho hledacího procesu, jste mohli zachytit určitou dávku mizérie. A je fakt, že ze startu to opravdu vypadalo všelijak – ale nakonec to vlastně vyšlo až překvapivě dobře. Jak to vlastně celé dopadlo? To se budete muset dočíst ke konci článku. 

A poslední věc na úvod – drobný disclaimer.

Rozhodně následující řádky neberte jako nějaký super návod. Je to plné mých pocitů, domněnek, které nemám podloženy žádnou statistikou a mohu se mýlit. Taky jsem pravděpodobně měl velký kus štěstí a celkově nezoufejte pokud vaše zkušenost bude při hledání první práce v IT diametrálně odlišná a pocitově horší. Element štěstí je bohužel v tomto dost výrazný. Na druhou stranu – štěstí přeje připraveným! A pokud ze sebe dám cokoli menšího než jsem v tu chvíli nejvíce schopen, pak tomu štěstí naproti nejdu. 

Jaké rady jsem (mimo jiné) dostal? 

Tady bych se docela nerad moc dlouho zastavil, na internetu lze k tomuto najít poměrně dost zdrojů.

Když jsem začal rekvalifikaci na programátora, jako jeden z prvních úkolů ještě před začátkem samotného kurzu bylo vypracování CV – tak aby odráželo to, co budeme všechno umět po absolvování kurzu. Potom následovalo množství dalších rad – z nichž některé byly velmi užitečné, jako založit si portfolio na githubu, vytunit linkedin. Co mi nikdy nějak osobně nesedělo, byla rada začít si hledat práci co nejdříve. Já prostě potřebuju mít většinou pocit, že dané problematice alespoň částečně opravdu rozumím. Takový ten americký styl umím pár slovíček španělsky a hlásím se na pozici se španělštinou mi moc nejde 😀

Další rada byla oslovit na linkedin a přidat si do profesní sítě co nejvíce HR lidí, recruiterů atd. S tím, abychom se potom hlásili na co největší množství pozic.

Tady jsem naštěstí hned na začátku mé karierní změny narazil na pár článků popisujících takový ten negativní “headhunting” v rámci IT. Takové to jak vás recruiter pošle na výběrko kde ani nesplňujete požadavky atd. Já se zaměřil spíše na HR lidi z jednotlivých firem. Dobře jsem udělal.

Dostal jsem spoustu dalších rad – nechci ale článek moc natahovat takže vám spíše ke konci udělám přehled mým rad 🙂 (myšlenkově se vracím k varování a disclaimeru v úvodu, tak pozor 🙂 ) 

Co jsem reálně udělal? 

Na začátku, někdy v říjnu a listopadu když jsem sbíral odvahu a vnitřní sílu společně s motivací k tak výrazné změně, jsme se díval jaké možnosti zaměstnání jako programátor obecně v Olomouci jsou. Udělal jsem si seznam firem, díval se na jejich weby, koukal jsem se co dělají, hledal reference. 

Nakonec mi z toho vyšly 4 firmy, které jsem si říkal, že zkusím jako první – a to z různých důvodů. Na co jsem úplně nebral ohled bylo to, jaká je šance se tam dostat – to v tu chvíli bylo pro mě vedlejší.

První do výběru byla firma Quadient – a to mimo jiné proto, že tam mám kamaráda. Dost jsme si o té firmě povídali. Díky němu z zpovzdálí vím, jak to tam asi funguje a přijde mi že je to jedna z nejlepších možností v Olomouci. Je to už poměrně velká firma – z celosvětového hlediska celkem korporát, ale česká vývojová branch ještě velikostí spadala do mé tolerance. 

Láska na první pohled byla firma SDE – Líbil se mi web, líbilo se mi, že dělají hodně s USA zákazníky, mají zajímavé projekty. Pobavila mě dog and turtle friendly office 😀 To co jsem dokázal vyhledat bylo fajn, a z firmy dýchala taková nekorporátní kultura. 

Třetí do výběru byla menší olomoucká společnost Datamix – líbil se mi článek o stáži jednoho studenta na jejich webu, zároveň to,  že bych si pravděpodobně v takové firmě čichl k různým částem vývoje menších věcí pro české zákazníky. 

Poslední byla společnost Oltis – na Oltis jsem měl také výborné reference, znám několik lidí co tam pracují a nebo pracovali, a zase to není žádný obří korporát, ale firma velká tak akorát. 

Tyto 4 společnosti jsem tedy v rozmezí cca 1 měsíce oslovil. 

Tady bych si dovolil jednu poznámku – aspoň z toho, co jsem měl možnost na těchto 4 případech zažít, tak se mi moc líbil obecně recruitment proces (v IT). První reakce byla velmi rychlá, vše bylo svižné a i přes to, že jako totálně juniorní kandidát jsem nebyl pro dané společnosti zase až tak zajímavý, tak jsem ze všech firem dostal pěkný kus péče. 

Jak jsem k tomu přistoupil? 

Než se dostanu k tomu jak takové výběrové řízení probíhá, myslím, že bych měl napřed nastínit, co ode mě vlastně v jednotlivých firmách dostali a jak vypadal první kontakt. 

Vždy jsem poslal CV a k tomu přiložil motivační dopis – u lokálních společností (Datamix, Oltis) jsem ho psal česky, u společností s výrazným mezinárodním přesahem (SDE, Quadient) potom v angličtině. Řekl jsem si, že by to mohlo zafungovat jako první indicie toho, že jsem schopen poskládat smysluplně něco anglicky. Motivační dopis jsem psal pro každou firmu jinak, znovu a na míru. 

Oslovil jsem vždy konkrétního člověka, neposílal jsem na nějaký obecný karierní email nebo s využitím obecného odpovědního formuláře.

V rámci zaslaných materiálů jsem přikládal odkaz na linkedin a také na github

Ze všech firem jsem dostal poměrně rychlou první zpětnou vazbu – minimálně, že se tím budou zabývat(od toho konkrétního člověka, nikoli od automatu 🙂 )

První kolo pohovoru obvykle následovalo do týdne – pouze z jedné společnosti a to z Oltisu se mi po vyhodnocení materiálů ozvali, že aktuálně pro mě nic nemají. 

Jak probíhá takové výběrové řízení? 

Schválně nechci zacházet do detailního popisu výběrka u jednotlivých firem, ale shrnu to obecně. 

Rozdělil bych to do takových tří fází – 

  1. Oťukávačka” – po telefonu/skype si pokecáte s daným HR člověkem, v případě malé firmy to může být klidně rovnou jednatel. Nastolíte si vzájemné představy o tom co hledáte, doplníte informace které třeba nebyly z motivačního dopisu úplně jasné atd. U mě ten hovor trval obvykle něco mezi 20-40 minutami. 
  2. Pokud Oťukávačka dopadne dobře (a u mě ve všech třech případech dopadla) následuje většinou nějaký test/samostatný úkol. Potřebují prostě vědět, že něco umíte a nejste jen ztráta času. Většinou půjde o to udělat přes víkend nějakou aplikaci dle zadání, nebo o nějaký online test, který má ověřit vaše schopnosti přemýšlet jako programátor. 
  3. Finální pohovor – tady mě většinou zkušený programátor proklepl, kde končí mé znalosti, popovídali jsme si o všem možném a taky jsme si u těch společností se zahraničním přesahem popovídali trochu anglicky. 

A jak to dopadlo u mě? 

Ve výsledku jsem měl z těchto 4 oslovených společností 2 pracovní nabídky. 

Láska na první pohled prostě občas funguje  – v průběhu dubna se stanu programátorem v SDE Software Solutions! Moc se na tu výzvu těším. Je to teprve první malý krůček na ještě hodně dlouhé a zajímavé cestě.

Slovo na závěr

Rozhodně se necítím na nějaké udílení rad, jak jsem psal již úvodem. 🙂 Ale shrnu pár tezí, které bych dal sám sobě pár měsíců zpět, co se týká shánění první práce v IT. (některými jsem se řídil a na jiné přišel trochu zbytečně pozdě) 

  1. Očekávání – je dobré si najít dostatek kvalitních zdrojů, a dát si do souladu své očekávání ohledně první IT práce – kolik je reálné si vydělat, jak obtížné bude to místo sehnat atd. Za jeden z nejlepších souhrnných zdrojů považuji příručku na, kterou mě mrzí, že jsem neobjevil trochu dříve. Očekávání musí být realistické. 
  2. Pocity – rozhodně dát i na své pocity – a jestli mám tři dream firmy kam se chci dostat, neměl bych se bát to zkusit.I když zrovna žádnou juniorní pozici neinzerují.  Možná právě to, že je to na vás poznat, vám otevře do té vaší vysněné firmy dveře! 
  3. Nechat si poradit ohledně CV – ideálně od více lidí, ideálně od lidí kteří tomu rozumí. 
  4. Udělat něco navíc – dejte si tu práci a napište do každé firmy kam se hlásíte pořádný motivační dopis. Najděte si o té firmě všechno co jde, ukažte jim že ač možná zatím umíte málo tak máte pro programování vášeň a máte drive. 
  5. Využijte cvičení na stránkách jako leetcode, exercism a podobně. Dost často jsou podobná v testech ve výběrkách. A učí vás to přemýšlet jako programátor. Cvičí to mozek. Dělejte je pravidelně. 
  6. Nenechte se pohltit neúspěchem. Já dost nerad prohrávám, a neúspěch se učím zpracovávat. Hned první výběrko mi nevyšlo a trvalo mi pár dní se přes to přenést. Připravte se na to že vám nemusí vyjít třeba prvních deset…neznamená to že v jedenácté firmě na vás nečeká ta židle co vám perfektně sedne! Hlavu vzhůru a nevzdávat. 

Pro dnešek vše. Co mám aktuálně rozepsané a na co se můžete těšit dále? Absolvoval jsem nedávno zajímavou přednášku na téma junioring 101 aneb jak být úspěšným juniorním vývojářem, potom pro vás (a taky pro sebe) chystám takový “snapshot” svých očekávání před nástupem do SDE – bude zajímavé si to potom porovnat s realitou po prvním týdnu, měsíci a třeba roce. Na to se hodně těším.

Mějte se fajn, ITnoob Pavel.

Lekce Pokory

WEEKLY 16.3.2021

Ahoj všem, je tady můj další report – přichází po několika týdenní odmlce. Je to tak, ještě jsem tady, nezmizel jsem, jen to bylo v poslední době dost náročné.

Jako první věc doplním postupně dva texty, které vznikaly v tomto období, ale nebyla vůle je v tu chvíli dotáhnout. A v neděli se můžete těšit na nějaké aktuální události. A pokud jste poslední report o mých Vzestupech a pádech minuli, mrkněte nejdříve na něj.

Ač jsem si na začátku řekl, že by bylo fajn držet nějakou pravidelnou týdenní frekvenci, tentokrát to bohužel opravdu nevyšlo. Uběhlo několik týdnů, kdy jsem na psaní prostě neměl sílu – tady je krásně vidět jak se to někdy sype…) Na následujících řádcích vám tedy dám snad trochu kontextu. Občas je toho prostě moc. 

Když se to sype…

Napřed jsem měl tendenci to hrozně dohánět, ale přes týden má prioritu především programování a s tím spojené věci, tak jsem si řekl že to vlastně nevadí. Je mi ovšem líto všech 8 mých pravidelných čtenářů které jsem zklamal – snad vám to dnešní článek vynahradí 😀 

První věc kterou bych rád objasnil je titulek článku. Má několik rozměrů, a já myslím, že se dneska perfektně hodí. 

Když jsem několik měsíců zpět začal opravdu na vážno přemýšlet o svém transferu do oblasti IT a programování, samozřejmě jsem si kladl otázku jak moc je to reálné? Mám přece jen určitou míru zodpovědnosti vůči rodině, a ač tu určitý prostor na neúspěchy je, tak bylo potřeba mít vše velmi dobře rozmyšleno. 

Dneska jsem už prozřel v několika věcech – a vyvrátil jsem si několik mýtů. 

Předně – jako u spousty jiných příležitostí máte velkou výhodu pokud jste z Prahy, Brna a nebo Ostravy (respektive jste schopni v těchto městech pracovat.) Jako juniorní programátor totiž potřebujete být on-site, a hustota IT firem je v těchto městech neporovnatelně vyšší než například v mé milované Olomouci. (i když i tady je to pořád velmi dobré).

Když jsem plánoval své kroky, dal jsem si takovou mentální hranici, že jsem vnitřně OK, pokud první práci v oboru seženu zhruba za 6 měsíců, osm mi přišlo ještě v pohodě. Počítáno od konce mého předešlého angažmá tedy od 15.12.2020. Počítal jsem, že někde mezi 15.6. a 15.8. bych už rád pracoval.

Když vládu přeberou emoce

Najednou přišla půlka února, a mně se stala taková zvláštní věc. Podotýkám, že jsem k půlce února vlastně strávil full time teprve pouhé DVA měsíce přípravou na mou budoucí kariéru – v kontextu mého plánu dost času cokoliv řešit. Jenže já začal mít neodbytný pocit, že mi ujíždí vlak. Při zpětném pohledu nešlo ani tak o racionálně vzniklou myšlenku, jako spíše o určitou emoci. 

Aktuální stav korona krize s koncem v nedohlednu tomu navíc vůbec nepomáhá. Člověk má intenzivnější pocit že není tak úplně pánem svého života. Navíc bez změny prostředí upadá život ve zdech třípokojového bytu rychle do stereotypu. 

Prostě potřeboval jsem něco udělat – a tak jsem si řekl, že napíšu do jedné dvou tří vytipovaných firem z Olomouce a zkusím poptat možnost nějaké stáže. Klidně zadarmo, na dva dny v týdnu, abych získal nějaké reálné zkušenosti. 

Oslovil jsem tedy několik společností, které mají v Olomouci své pobočky, ať už zrovna někoho hledali nebo ne. Velikostí se to různilo od malé firmy, která má cca 5 programátorů až po pobočku velké nadnárodní společnosti  – A ty první reakce mě v první chvíli celkem zpražily. Dozvěděl jsem se, že jsem příliš juniorní na spolupráci. Dozvěděl jsem se, že pokud by do spolupráce šli, mám počítat s nástupním platem na úrovni uklízečky. Zhruba dva dny jsem měl velký problém se odbrzdit a všechno špatné nějak zpracovat a rozdýchat. 

S drobným odstupem se mi podařilo vidět spíše to dobré – prostě jsem poslední měsíce tak usilovně a hodně pracoval, že jsem tak trochu zapomněl na pravidelný reality check. Je jedno jak usilovně teď makám, za několik měsíců těžko doženu lidi, co to studovali 3-5 let na VŠ. Myslím, že je doženu třeba za rok dva v práci, ale teď to chce trochu pokory. (To mi vlastně musel říct a připomenout takhle natvrdo brácha a já jsem byl vděčnej, že mi to řekl).

Vítr do plachet

Další věc která mě znovu nabila byl dovětek, který přišel z té první firmy – jejich programátor mi poslal email, kde mi dal pár rad kam dál s portfoliem, co vylepšit a že mi fandí. To mě neskutečně nabilo energií do dalšího boje. 

Prostě sehnat svou první IT práci může být pro nás samouky poměrně těžké, obzvlášť mimo Prahu a nebo Brno a je potřeba s tím předem počítat a připomínat si to – například ve výborné příručce na o tom Honza Javorek dobře píše.

Počítej s tím, že můžeš projít i desítky pohovorů, než najdeš svou první práci v

Mimochodem prostudování téhle příručky doporučuji každému, kdo o podobné změně a životní obrátce uvažuje. Vyvrátíte si velkou spoustu mýtů a domněnek a lépe se připravíte na to co vás reálně čeká.

Druhá věc která se v poslední době zhoršila a celkovému výkonu nepomohla je večerní usínání našeho malého (zatím never ending story). Zase se nám zlomilo nějaké období, a tak jak v určitou dobu usínal hezky do půl hodiny, tak poslední měsíc je to dvouhodinové divadlo. Když ho konečně uspím (nebo uspíme – většinou chce abychom ho uspávali oba) tak je mezi desátou a jedenáctou a většinou člověk nemá energii na nic jiného než to nejnutnější. Věřím že i toto se časem obrátí. 

Myslím, že letmý obrázek jste si udělali, a já se na vás budu těšit v průběhu týdne s další porcí čtení – podíváme se blíže na to jaká výběrka jsem zatím na mé cestě do IT zažil, jak to probíhalo a co jsem si z toho odnesl.

Ahoj Pavel.