Někdy jsou týdny lepší a někdy zase horší. Když se člověk o něco opravdu usilovně snaží, a jde o věc z kategorie těch velkých cílů, bývá cesta dlouhá a náročná. Proces učení něčeho nového občas bolí. Je normální, že zažíváme celkem hustou emoční horskou dráhu. Problém je v tom, že to můžete stokrát vědět, stokrát s tím počítat, obrnit se odolností proti přehnaně euforickým i depresivním pocitům – a stejně na to nebudete připravení.
Myslím, že moje minulé alter ego, to budoucí alter ego a současný já jsou si celkem slušně vzdáleni.
Tento týden je jeden z těch horších. Trochu to rozvedu – nejhorší jsou teď týdny, které se ve výsledku spojí v jednu velkou dlouhou zablácenou hroudu. Týdny, kdy je pondělí a najednou je čtvrtek a vy prostě nevíte, jak se to stalo. Takové ty týdny, kdy před sebou tlačíte nějaký velký balvan a po několika dnech snažení si nejste jistí, jestli se vůbec o kousek pohnul. Jestli má vaše snaha smysl. Jestli neskončí neúspěchem a spáleným časem. Jistí si ale jste tím, že to byla sakra dřina a jste úplně na dně.
Zkrátka vzestupy a pády.
Zažíváme je na svých cestách dnes a denně každý. A je potřeba trochu pracovat s perspektivou. Jak na to, co se nám v životě odehrává nazíráme? Hledáme ty světlé momenty? A druhak – každý problém, každá nepřekonatelná překážka, se dá rozdrobit na překážky menší. Snesitelnější, zdolatelnější. A to je cesta. Jo a nezapomínat na ty dvě rady…
Ač není moc dobré dívat se pořád přes rameno dozadu, co jste jako že už dokázali, ve chvílích kroužení okolo bludné hroudy bahna to může být očišťující. Projasnit si myšlenky, uvědomit si s jakými překážkami jsem už zametl a že ty překážky přede mnou jsou nové, ale ne jiné. Zase je zdolám, krůček po krůčku.
Náš mozek je tak trochu potvůrka – nechce se mu rozlišovat mezi tím. co opravdu zažil, a co je pouze naše projekce vzpomínek a pocitů.
Já jsem strávil posledních šest let v sales, prací s lidmi. A ač se objektivně vzato našlo za celých těch 6 let možná 5 (slovy opravdu jen pět) idiotů, kteří byli sprostí, hnusní a nešlo s tím nic udělat, měl jsem pocit, že se to děje mnohem častěji. Třeba jednou dvakrát měsíčně.
Ono to totiž funguje asi takto:
Zážitek jedna – srážka s blbcem. Rychle to musím říct kolegyni = prožívám to podruhé. Jdu s kolegy na oběd, samozřejmě to vyprávím a zažívám potřetí. Přijdu domů a žena co je, že vypadám hrozně – jasně že to převyprávím, a prožiju počtvrté.
No, abych to zkrátil, než ten zážitek vyčichne, pravděpodobně ho takto prožiju aspoň desetkrát a hodně silně se mi zapíše do paměti.
Někdy je fajn to obrátit!
Na docela dobrou věc, kterou teď začínám zkoušet, jsem vlastně shodou okolností narazil minulý týden.
Napsat si každý den jeden úspěch, jednu zdolanou metu. Jakkoli malou a bezvýznamnou v tom velkém měřítku.
Pouze jedna dvě věty, já to pojal (hlavně) jako: “Co jsem se dnes naučil?”
Minimálně z toho máte totiž jako přidanou hodnotu ztrojnásobenou radost – podruhé si váš mozek ten malý okamžik úspěchu prožije, když budete večer vzpomínat, co že se vám to sakra hodně povedlo. A potřetí, až si to na konci týdne po sobě přečtete celé.
A napište si to. Přehrát si to v hlavě fakt nestačí. Nepodceňujte sílu vizualizace!
Můj týden:
(trochu jsem podváděl a ve čtvrtek, kdy jsem začal mít intenzivní pocit že se topím jsem si dopsal celý týden od pondělí)
Pondělí:
Interpolované stringy v C#. Jak to, že jsem na ně doteď nenarazil?
Úterý:
Java nebude takovej průšvih jak jsem si myslel – jde mi to skoro tak rychle jako C#.
Středa:
Začínám fakt celkem dobře zvládat LINQ.
Čtvrtek:
Podařilo se mi poprvé pořádně zakousnout do Blazor – a už víc vím než tuším co a jak.
Pátek:
Naučil jsem se pracovat s local storage browseru. (Blazor web assembly)
Sobota:
Dal jsem si den oraz od všeho programovacího bez výčitek svědomí.
Neděle:
Mám fakt radost z třetího příspěvku na blog – a s trochou štěstí se dostanu na 15 čtenářů! 🙂
Důležité je vidět, že se věci hýbou a že vše neustrnulo. A možná si stejně jako já potom uvědomit, kolik jste toho zvládli za poslední týden, měsíc, rok …
Drobný dovětek na závěr – základní adresář zdrojů, tutoriálů a podobně, o němž jsem mluvil posledně, je pořád v přípravě. Ale pro případ že to čte někdo nedočkavý a zatím nepolíbený – zájemce o programování – rozhodně doporučuju přečíst si aspoň materiály na junior.guru.
Budu se těšit zase za týden, a díky za všechnu vaši zpětnou vazbu, moc si jí vážím!
Minulý týden jsem začal tento blog shrnutím toho, co čekat a o čem budu psát. Také jsem s vámi sdílel krátkou úvahu na téma fokus. Chtěl bych poděkovat za všechny reakce a milé komentáře, které následovaly. Budu moc rád, když se vám všem bude líbit blog i nadále.
Dostal jsem i několik dotazů a komentářů typu:
“Jé to jsem vždycky chtěl/chtěla zkusit”
”Kde a jak s programováním začít?”
Původně jsem proto chtěl dnes trochu rozebrat základní zdroje – nakonec mi ale došlo že bude lepší to udělat pořádně a potom vložit na blog jako samostatnou stránku – takže pokud chcete inspiraci, bude brzy. Shrnu jaké zdroje používám, u čeho jsem začínal a proč má pro každého smysl si programování podle mě osahat, i když se tím třeba nechce zabývat nějak výrazněji. Na druhou stranu jedním dechem dodávám – berte to opravdu jako rady začátečníka pár kapitol před vámi – protože za pořádného programátora se ještě hodně dlouho považovat nebudu.
Povídání dneska bude spíš takové neprogramovací… malé rodinné povídání. Nějaký rozvoj nebo postřehy si necháme zase na příště:)
Leden je podle mnohých nejdepresivnější měsíc.
Krátké dny, brzká tma (i když už se to pomalu natahuje ten den). Zároveň pocit, že minulé úspěchy neplatí, že začínáme zase od nuly, že se všechno rozbíhá a táhne… Opravdu pro spoustu lidí hodně depresivní měsíc.
Já míval vždycky v ledu pocit, že mě snad štrejchne – pracoval jsem v bance na obchodní pozici a v bance není nic staršího než loňský plán. Najednou je leden, všechna vaše práce se jako že smaže a je tam velká černá nula. No a mně se vždycky promítlo před očima jaké číslo tam bylo v prosinci, kolik stálo dřiny a že jedeme zase nanovo. V tu chvíli je těžké v tom vidět příležitost a nový impuls, člověk má spíše tendenci v tom vidět další otáčku běhadla pro křečky…
Letos je to jinak.
Jako téma letošního ledna bych vyhlásil u nás doma “boj proti stereotypu”. Koronakrize se táhne, v bytě 3+1 je občas trochu těsno. Ale zvládáme to myslím s velkým přehledem, jak se dá. Ale slívá se to popravdě asi trošku víc než za normálních okolností – příležitostí k nabourání stereotypu výrazně ubylo.
Mě osobně nejvíc nemrzí to, že nemůžu občas večer vypadnout někam na pivo, nebo podobný věci. Mě mrzí nejvíc asi to, že náš malej má zrušený oba kroužky (i loni tam byl taky bohužel jen párkrát). A co si budeme říkat, online verze kroužku, kde se má dítě potkávat s dalšíma dětma, zpívat a hrát si je u rok a třičtvrtě starého klučiny prostě nanic. To nefunguje.
Zároveň se přiznávám, že až teď, když doma trávím několik týdnů v kuse, dokážu (skoro) plně docenit, co asi zvládají a co zažívají rodiče na rodičovské “dovolené”. Manželku obdivuju, kdybych to měl všechno zvládat sám, měli bychom to i já i malej hodně těžký. A navíc má svatou trpělivost. Na té já musím pracovat 🙂
Dobrej impuls se občas zamyslet…
Dny dostaly stálý rytmus.
Od rána do cca 15.30 se věnuju programování. Potom jdu s malým ven. A i když to není vždycky úplně jednoduché – je beran a má svou hlavu – tak se na ty procházky těším víc a víc.
Je potřeba si neustále připomínat, že důvodů k radosti máme kolem sebe dost. A dost často ty nejobyčejnější věci co máme a potkáváme každý den, můžou být tím nejsilnějším impulsem.
Například na dobu od oběda do odpolední procházky mám už stálého programovacího sparing partnera.
Vždycky přijde – mrkne na mě – a začne poskytovat psychickou podporu.
Jmenuje se Justy a včera měl 3 roky!
A to už byl důvod si udělat ten den trochu nevšední. Naředit tu rutinu a oslavit že máme doma takovýho fajn parťáka.
Já jsem nikdy psi neměl rád, Ba dokonce jsem se jich bál, nesnášel je a vždycky jsem se hned rozklepal. A bylo úplně jedno jestli to byl malej ratlík a nebo velkej vlčák. Proto jsem původně psa domů vůbec nechtěl, ale ve výsledku jsem hrozně rád, a i díky tomu našemu malému poděsovi jsem přišel na to že psi jsou super parťáci.
Programovací psychická podpora …Dort pro psího oslavence – trvalo to asi dvě mrknutí …
Tento týden bylo povídání spíše takové civilnější.
To i proto že kurs měl pauzu a já pracoval spíše samostatně na některých věcech a projektech, které vám v budoucnu představím, až budu trochu více spokojený s tím do jakého stádia se je podařilo dotáhnout.
Na co se určitě můžete těšit v brzké době je základ katalogu zdrojů, týkajících se programování, osobního rozvoje a dalších souvisejících věcí. Po večerech to začínám připravovat.
A poznámka na závěr – asi jste si všimli že jsem příspěvek postoval až v pondělí ráno – no občas člověk prostě odpadne, aniž to plánoval. A pak je dobré to nepřepínat. Ono stále platí to staré známé pořekadlo – Ráno moudřejší večera.
Je sice po Vánocích už měsíc, ale rozhodl jsem se, že tohle bude ten správný termín k tomu si nadělit malý dodatečný dárek.
A doufám že to bude “Dárek” i pro vás všechny, protože dneškem by měla začít plnohodnotná existence mého blogu tady na ITnoob.cz.
Co je ovšem nejasné je to, jaká přesně ta existence asi bude. To ukáže až čas.
Napřed se ale vrátím pár měsíců zpět, ne na úplný začátek, to uděláme jindy. Slibuji že stručně, ale je to důležité pro další věci.
Ještě před pár měsíci jsem pracoval v bance, jako investiční specialista. Docela fajn práce, ale v průběhu září 2020 ve mě vykrystalizovalo rozhodnutí vše od základu změnit.( O tom vám řeknu něco více a podrobněji v některém dalším weekly.)
Long Story Short – 19.10.2020 jsem dal v práci výpověď a naplno se pustil do přípravy na velkou životní a kariérní změnu – chci se stát programátorem.
Ruku v ruce s tímto jsem dostal chuť o tom psát. Ne až někdy v budoucnu vzpomínat jaké ty začátky byly. Ale prostě popisovat co se děje a co prožívám teď, v průběhu toho procesu.Dokud nikdo nevíme jak to celé dopadne, kde nakonec skončím atd. A dokud to bude autentické.
Od té doby sem tam sbírám materiál, zapisuju si myšlenky atd – ale popravdě jsem potřeboval, aby se celá věc s tou mojí transformací pořádně rozběhla, a já si mohl psaní s klidným svědomím dopřát jako odpočinkovou aktivitu po večerech a jako relax.
Mimochodem, toto jsem si poznamenal jako začátek prvního příspěvku hned 19.10. večer:
“Je úplně jedno jak začnete, protože stejně to bude pro půlku lidí blbě a nuda. Takže pro vás, pro tu druhou půlku, moje cesta začala právě dnes, tím že jsem dal v práci výpověď.
Po skype, bo je korona. (Jasně, vím že to není právně závazné dokud nepodepíšeme za obě strany výpověď papírem, ale taková je doba, šéf v karanténě na home office…no snad na to budeme v době publikace tohohle deníčku všichni už jenom vzpomínat.) ”
Já, 19.10.2020 kolem 23.00 večer 🙂
Pravda, dneska už mám ten finální konec víc než měsíc za sebou(v práci jsem skončil k 15.12.)… ale koronavirus nám komplikuje život pořád stejně ne-li více.
Jaká bude finální podoba webu ITnoob?
Nevím.
Baví mě když dílo vzniká za pochodu s trochou tajemství i pro samotného autora, takže uvidíme kam nás to zavede.
Co ale zhruba můžete očekávat v prvních týdnech a měsících:
Weekly
Blogový zápis do mého deníčku – myšlenky, příhody, inspirace, blbosti – každý víkend. Zrovna moje první weekly čteš. Očekávej každou neděli večer/v noci.
Myslím že by to mohlo být ideální čtivo k pomalému pondělnímu rozjezdu v práci…
Uldor’s digest
– zajímavosti, zdroje, videa, tutoriály – prostě to co mě v poslední době zaujalo – rozdělené na IT sekci a neIT sekci – zhruba jednou měsíčně. Snad tě něčím inspiruju a zaujmu.
(Uldor je moje přezdívka používaná převážně ve fantasácké komunitě)
A to by myslím pro začátek stačilo. Přeci jen, tohle je pro mě pouze vedlejší aktivita, relax, a nesmím ztrácet fokus na to hlavní – programování.
Než budu pokračovat, vsuvka-
Pro ty které jsem zaujal a chtějí mě sledovat pravidelně: V panelu vpravo (nebo dole pokud koukáte na mobilu) najdete odkazy na můj instagram, twitter, github …
Když jsem přemýšlel co bude nosným tématem toho prvního weekly, tak mě napadly dvě věci – zaprvé jsem chtěl trochu objasnit co od tohoto webu čekat a co ne, to máme za sebou. A jako další jsem si říkal, že bude fajn vám všem říct něco o tom jak teď trávím své dny.
Co dělám celý den?
Když jsem tvořil strategii, jak získat co nejrychleji co nejkvalitnější programátorský rámec, bylo mi jasné, že potřebuji zapracovat i na věcech jako je motivace a schopnost zaměření se – prostě neztrácet fokus. To je v dnešní době velmi těžké.
Tohle bych vůbec rád zdůraznil. Musel jsem jít hodně hluboko do sebe a zkoumat jak k věcem přistupuju, kdo vůbec jsem, a jak dělat věci jinak aby také jinak než v minulosti dopadly. Pokud se má člověku změnit život, tak je třeba ne jen najít nový cíl, ale také výrazně změnit výbavu a prostředky které na cestě k tomuto cíli používá.
S tím souvisí jedna odbočka – znáte TedX Talks? Pokud ne tak věřím že poznáte. Budu vám sem dávat věci co mě zaujaly poměrně často.
Můj den sestává typicky ze tří částí – které bych si nazval asi práce, rodina, večer. To nezní moc nově, že? Ale zjistil jsem, že s trochou tréninku jsem schopen na sobě pracovat opravdu intenzivně a snažím se pracovat aspoň 40-50 hodin týdně.
Pracovat – tím myslím práce do kurzu, který využívám jako takový pevný rámec v přípravě na budoucí kariéru jako programátor. Na začátku jsem hodně uvažoval o motivaci a o tom jak udělat co nejvíc pro to, abych tu transformaci zvládl. Říkal jsem si, že by to chtělo nějaký pevný rámec. Nějakou vnější motivaci. A proto jsem po několikadenní rešerši jako jeden z pilířů mé přípravy zvolil rekvalifikační kurz Objektově orientované programování pořádaný VŠB v Ostravě. Je to 350 hodin výuky doplněných o ideálně cca dvojnásobek samopřípravy. Tím se dostáváme někam k 1000 hodinám práce na sobě, což je podle mě minimum pokud chci kvalitně začít s něčím novým. Záměrně říkám začít, protože po 1000 hodinách ze mě opravdu programátor nebude, možná nadějný junior.
O rodinném čase si řekneme něco více jindy, ale rád bych ještě vypíchl večery (rozuměj čas někde mezi 20.00 a 01.00 dalšího dne).
Dřív jsem poměrně dost sledoval různé seriály, občas zapl nějakou tu hru, a tak jednou za měsíc třeba zkoušel něco psát atd. A víte co ? Měl jsem konstantní pocit promarněného času, takové divné nudy, nic mě nebavilo – možná to znáte.
Poslední dobou u sebe pozoruji výraznou změnu – a to především v tom, že v tomto “volném čase” mám chuť hodně pracovat, třeba programovat něco trochu jiného než do hlavního kurzu, hrát si s unity na tvorbě nějaké drobné hry, prozkoumávat zajímavé přednášky, psát tento blog… navíc jaksi všechny prožitky dostaly silnější kontury a jsou nějak intenzivnější. Když už si udělám jeden večer takový více free, a ve 23.00 si zapnu na hodinku nějakou fajn hru než jdu spát, tak si to prostě mnohonásobně víc užiju. Za kratší čas víc muziky. A o tom to je.
O motivaci si něco řekneme v jednom z dalších weekly, dnes bych se s vámi rád podělil o krátkou přednášku na téma fokus, která mi ve spoustě věcí otevřela trochu oči. Přitom to není nic nového.
Jedná se o záznam vystoupení v rámci TEDx Talks.
Níže toto video najdete – mluví na něm Christina Bengtsson, mistryně světa ve střelbě, která se dnes zaměřuje na téma soustředění/zaměření. Video má podtitul The art of focus – a crucial ability
Video je v angličtině – jako spousta věcí co s vámi budu chtít sdílet – ono IT a “no speak english” jaksi nejde k sobě… proto většina věcí co sleduji/čtu je prostě v angličtině.
Napřed ale shrnutí proč to vůbec řešit.
Tři základní problémy které denně řešíme v souvislosti s fokusem:
Naše mysl je často plná znepokojujících myšlenek – často se bojíme, že nebudeme dost dobří, že se nám něco prostě nemůže podařit. Vytváříme si neustále scénáře. (Mimochodem i já se musel hodně přemoci abych se nebál tento blog rozjet…)
Místo toho abychom pracovali s tím co umíme, víme a v čem jsme dobří, zaměřujeme se na to co za úspěch považuje okolní svět. A proto nám někdy to správné dojde pozdě, a nebo bohužel třeba vůbec. Klademe si cíle, ale po cestě k nim koukáme bohužel skoro pořád dopředu na ten cíl a ne pod nohy. A tak klopýtáme.
Frustruje nás nedostatek času. Dnešní svět nám dává tisíc a jednu maličkost, kterou se můžeme zabývat. Soustředění by mělo být také o tom, nedělat si seznam priorit, jako spíše dělat si seznam toho co prostě dělat nebudu…
Toužíme po instantním úspěchu. To je dobré si uvědomit, potom teprve s tím můžeme pracovat. Naše rychlá doba svádí k touze rychlé zpětné vazbě, rychlém dosažení cíle, rychlé pochvale v podobě likes…
A jak s tímto vším pracovat? Mrkněte se(v angličtině):
Jak udržet zaměření/soustředění/fokus?
Co se snažím dělat já:
Nechytat se hned každého “super nápadu” a svou pozornost věnovat “programovací cestě”. Když už něco vypadá super neodbytně, tak to prostě zavřít do šuplíčku a podívat se na to až za nějakou dobu jestli to mezi tím nezasmrádlo – viz. tento blog. Trvalo tři měsíce než jsem to vytáhl na světlo a opravdu začal.
Nezabývat se – a to je opravdu těžké – konstantně scénáři reakce okolí atd. Víte kolikrát jsem si přehrál v hlavě že tento blog bude divnej, trapnej a k ničemu? Pak jsem přišel na to že je to jedno – i kdyby to četlo kromě mě 10 lidí bude to fajn. A tvořit takový obsah člověka nesmírně obohacuje!
Jak už jsem psal, dnešní doba je hrozně zaměřená na instantní úspěch – postuju fotku, za minutu mám like = úspěch = je mi fajn. To je cesta do pekel. A hrozně těžko se o tom vlastní mozek přesvědčuje, proto jsem se naučil radovat vnitřně a soukromě z věcí jako je že po hodině najdu bug který mi shazuje program a podobně.
Navíc trpím tím čemu se říká “SYNDROM JEDNIČKÁŘE” – ano to existuje, najděte si to. Naštěstí díky tomu, že o tom vím, můžu s tím bojovat.
A nedostatek času? Ten jsem vyřešil tak že jsem odboural v tu chvíli nejzbytečnější součást = dal výpověď v práci. A teď dělám práci, za kterou možná nemám hned ani korunu, ale v měřítku mé budoucnosti se mi neskutečně oplatí…
Jak to máte vy? Co vám pomáhá neztratit se po cestě k cíli a udržet si fokus? Rád od vás a o vás uslyším.
