Lekce Pokory

WEEKLY 16.3.2021

Ahoj všem, je tady můj další report – přichází po několika týdenní odmlce. Je to tak, ještě jsem tady, nezmizel jsem, jen to bylo v poslední době dost náročné.

Jako první věc doplním postupně dva texty, které vznikaly v tomto období, ale nebyla vůle je v tu chvíli dotáhnout. A v neděli se můžete těšit na nějaké aktuální události. A pokud jste poslední report o mých Vzestupech a pádech minuli, mrkněte nejdříve na něj.

Ač jsem si na začátku řekl, že by bylo fajn držet nějakou pravidelnou týdenní frekvenci, tentokrát to bohužel opravdu nevyšlo. Uběhlo několik týdnů, kdy jsem na psaní prostě neměl sílu – tady je krásně vidět jak se to někdy sype…) Na následujících řádcích vám tedy dám snad trochu kontextu. Občas je toho prostě moc. 

Když se to sype…

Napřed jsem měl tendenci to hrozně dohánět, ale přes týden má prioritu především programování a s tím spojené věci, tak jsem si řekl že to vlastně nevadí. Je mi ovšem líto všech 8 mých pravidelných čtenářů které jsem zklamal – snad vám to dnešní článek vynahradí 😀 

První věc kterou bych rád objasnil je titulek článku. Má několik rozměrů, a já myslím, že se dneska perfektně hodí. 

Když jsem několik měsíců zpět začal opravdu na vážno přemýšlet o svém transferu do oblasti IT a programování, samozřejmě jsem si kladl otázku jak moc je to reálné? Mám přece jen určitou míru zodpovědnosti vůči rodině, a ač tu určitý prostor na neúspěchy je, tak bylo potřeba mít vše velmi dobře rozmyšleno. 

Dneska jsem už prozřel v několika věcech – a vyvrátil jsem si několik mýtů. 

Předně – jako u spousty jiných příležitostí máte velkou výhodu pokud jste z Prahy, Brna a nebo Ostravy (respektive jste schopni v těchto městech pracovat.) Jako juniorní programátor totiž potřebujete být on-site, a hustota IT firem je v těchto městech neporovnatelně vyšší než například v mé milované Olomouci. (i když i tady je to pořád velmi dobré).

Když jsem plánoval své kroky, dal jsem si takovou mentální hranici, že jsem vnitřně OK, pokud první práci v oboru seženu zhruba za 6 měsíců, osm mi přišlo ještě v pohodě. Počítáno od konce mého předešlého angažmá tedy od 15.12.2020. Počítal jsem, že někde mezi 15.6. a 15.8. bych už rád pracoval.

Když vládu přeberou emoce

Najednou přišla půlka února, a mně se stala taková zvláštní věc. Podotýkám, že jsem k půlce února vlastně strávil full time teprve pouhé DVA měsíce přípravou na mou budoucí kariéru – v kontextu mého plánu dost času cokoliv řešit. Jenže já začal mít neodbytný pocit, že mi ujíždí vlak. Při zpětném pohledu nešlo ani tak o racionálně vzniklou myšlenku, jako spíše o určitou emoci. 

Aktuální stav korona krize s koncem v nedohlednu tomu navíc vůbec nepomáhá. Člověk má intenzivnější pocit že není tak úplně pánem svého života. Navíc bez změny prostředí upadá život ve zdech třípokojového bytu rychle do stereotypu. 

Prostě potřeboval jsem něco udělat – a tak jsem si řekl, že napíšu do jedné dvou tří vytipovaných firem z Olomouce a zkusím poptat možnost nějaké stáže. Klidně zadarmo, na dva dny v týdnu, abych získal nějaké reálné zkušenosti. 

Oslovil jsem tedy několik společností, které mají v Olomouci své pobočky, ať už zrovna někoho hledali nebo ne. Velikostí se to různilo od malé firmy, která má cca 5 programátorů až po pobočku velké nadnárodní společnosti  – A ty první reakce mě v první chvíli celkem zpražily. Dozvěděl jsem se, že jsem příliš juniorní na spolupráci. Dozvěděl jsem se, že pokud by do spolupráce šli, mám počítat s nástupním platem na úrovni uklízečky. Zhruba dva dny jsem měl velký problém se odbrzdit a všechno špatné nějak zpracovat a rozdýchat. 

S drobným odstupem se mi podařilo vidět spíše to dobré – prostě jsem poslední měsíce tak usilovně a hodně pracoval, že jsem tak trochu zapomněl na pravidelný reality check. Je jedno jak usilovně teď makám, za několik měsíců těžko doženu lidi, co to studovali 3-5 let na VŠ. Myslím, že je doženu třeba za rok dva v práci, ale teď to chce trochu pokory. (To mi vlastně musel říct a připomenout takhle natvrdo brácha a já jsem byl vděčnej, že mi to řekl).

Vítr do plachet

Další věc která mě znovu nabila byl dovětek, který přišel z té první firmy – jejich programátor mi poslal email, kde mi dal pár rad kam dál s portfoliem, co vylepšit a že mi fandí. To mě neskutečně nabilo energií do dalšího boje. 

Prostě sehnat svou první IT práci může být pro nás samouky poměrně těžké, obzvlášť mimo Prahu a nebo Brno a je potřeba s tím předem počítat a připomínat si to – například ve výborné příručce na junior.guru o tom Honza Javorek dobře píše.

Mimochodem prostudování téhle příručky doporučuji každému, kdo o podobné změně a životní obrátce uvažuje. Vyvrátíte si velkou spoustu mýtů a domněnek a lépe se připravíte na to co vás reálně čeká.

Druhá věc která se v poslední době zhoršila a celkovému výkonu nepomohla je večerní usínání našeho malého (zatím never ending story). Zase se nám zlomilo nějaké období, a tak jak v určitou dobu usínal hezky do půl hodiny, tak poslední měsíc je to dvouhodinové divadlo. Když ho konečně uspím (nebo uspíme – většinou chce abychom ho uspávali oba) tak je mezi desátou a jedenáctou a většinou člověk nemá energii na nic jiného než to nejnutnější. Věřím že i toto se časem obrátí. 

Myslím, že letmý obrázek jste si udělali, a já se na vás budu těšit v průběhu týdne s další porcí čtení – podíváme se blíže na to jaká výběrka jsem zatím na mé cestě do IT zažil, jak to probíhalo a co jsem si z toho odnesl.

Ahoj Pavel.