O pochybách, hranicích a strachu.

WEEKLY 26.4.2021

Popravdě řečeno, tento článek nevznikal vůbec snadno. Několikrát jsem se rozhodl, že ho ani psát nebudu, několikrát jsem ho předělával. Rád bych k tomu tedy dal hned úvodem trochu kontextu. 

Původní myšlenka byla ta, že shrnu rady, které jsem dostal a posbíral jako budoucí junior developer. Z nich udělám nějakou tezi, jaké mám očekávání od svých začátků. Co se budu snažit aplikovat ve svých prvních dnech, týdnech a měsících programátorské profese. A po čase se k tomu vrátím, a budu reflektovat, co bylo tak jak jsem čekal, co bylo jinak. Kde na mě čekala nějaká překvapení, ať příjemná nebo nepříjemná. Jakou past jsem třeba předem neviděl a z čeho jsem měl možná zbytečné obavy. Rozhodl jsem se to nechat na tu reflexi – až k tomu budu mít opravdu co zajímavého říci.

Následující řádky jsem psal před svým nástupem do nové práce:

No a jsme u těch obav. Nebudu chodit kolem horké kaše, a tuhle náplast prostě strhnu. Jasně že se bojím. Já se hrozně těším a zároveň mám obavy. Přijde mi, že přechod ze stavu “učím se programovat” do stavu “pracuji jako programátor” bude tak trochu jako bych skočil ze základní školy na vysokou. Prostě z toho mám respekt. Ne, z tohohle nemám úplně obavy, protože už jsem si vyzkoušel, že pokud se do něčeho opravdu zakousnu tak to prostě zvládnu. Ale mám z toho respekt. Nechci to podcenit.

Obavy mám hlavně z těch klasických věcí, které jsou asi přenositelné do každého začátku. Do každého posouvání hranic svého osobního komfortu. Já jsem ze své podstaty introvert, a ať už v jakékoli profesi a jakémkoli prostředí, napadají mě otázky. Jak mě přijmou kolegové? Bude firma taková, jaká se mi zdála před nástupem? Jak se změní přístup, když už budu “jejich”? Nepřestřelil jsem? Neskončí to totálním fiaskem? 

O vlastních hranicích

Řeknu vám něco, co jsem se naučil už dávno a byla to docela drahá lekce. Nemusí to tak platit u každého, ale pro mě je velmi nepříjemné vystupovat ze své komfortní zóny. Z toho co znám. Ze zaběhnutých fungujících věcí. Ale je to nutné udělat! 

Ono to totiž funguje nějak takto: 

A já jsem klasický případ toho člověka, který si dokáže předem vymyslet několik katastrofických scénářů. Toho člověka který už předem bojuje s pocity prohry, nepochopení, vlastní trapnosti. A přitom k tomu je málokdy důvod. 

Obrázek výše je inspirován jedním článkem který jsem kdysi četl – o posouvání hranic. O posouvání vlastních obzorů – to je totiž cesta, jak nezakrnět, ale být spokojený sám se sebou. A já si to musím velmi často připomínat – že ta hranice za kterou se bojím jít, nemá být hranicí paniky, ale hranicí magie. 

Snadno se to řekne, že? Jenže emoce jsou emoce, a strach je velmi silná emoce. Mně osobně pomáhá jeden trik – hýčkám si ty momenty kdy jsem v minulosti měl dost odvahy vykročit směle přes magickou panickou hranici a vrátilo se mi to stonásobně. Některé z těch momentů jsou maličkosti pro mě osobně důležité, jiné jsou větší věci. Hýčkám si můj začátek v minulé práci, který byl hodně krušný a skončil vítězstvím. Hýčkám si obavy z řízení auta které jsem překonal. A spoustu takových momentů malých osobních vítězství a posouvání svých vlastních hranic. 

Na druhou stranu si hýčkám i momenty prohry. Momenty, které většinou vyplynuly z toho, že jsem tu hranici nepřekročil – ze strachu, z pohodlnosti. A potom už jsem mohl jen z dálky v odlescích světla vidět, o co jsem asi přišel… 

A co dál ?

Omlouvám se za možná až velkou filozofičnost a rozlet dnešního článku, ale cítím že je to něco co je třeba říct. Strach a obavy jsou normální věc. Je důležité naučit se s těmi svými pracovat. Znám ale pár lidí kteří naopak jdou do všeho po hlavě a zajímalo by mě s čím bojují oni. Třeba se jednou zeptám. 

Dneska mám týden práce za sebou. A můžu říct, že za jeden pouhý týden jsem svoje hranice překročil více než jednou. 

Jaké přesně to je a co zažívám vám popíši v dalším článku zhruba za týden, ale možná jedna drobnost která mě pobavila. 

V pátek, na závěr mého prvního týdne v nové práci se mě kolega zeptal na začátku našeho hovoru, jak se mám. A ze mě vypadlo automaticky zdvořilostně naučené slovní gesto, které jsem opakoval já i spousta mých kolegů v minulé práci několik posledních let: 

“Jo v pohodě, víš jak konečně pátek.”

Můj kolega se zarazil a povídá (lehce parafrázuji) : “To já tak vůbec nemám, to nerozlišuju, mě baví každý den.”

A víte co ? Mně v tu chvíli, sekundu po tom, co jsem vyslovil tu svoji frázi, ještě než to kolega dořekl, došlo, že se mi to změnilo taky. 

Došlo mi, že mě celý týden bavil. 

Došlo mi, že je fajn, že bude víkend a užiju si ho s rodinou, ale že to není vytoužené světlo na konci tunelu. 

A hlavně mi došlo, že nemusím být nervózní z pondělí.

Tak se nebojte posouvat své hranice.

Nebojte se občas kouknout, co se děje v zemi magie mimo váš obvyklý rozhled. 

Váš ITnoob Pavel. 

Vážím si vaší zpětné vazby, konstruktivní kritiky i milých povzbudivých slov. Neváhejte mi napsat! Ať už na FB, Instagram a nebo LinkedIn – odkazy najdete nahoře. nebo pod mým portétem. Ještě kousem níže najdete tlačítka”Sdílejte tanto článek jednoduše”, kterými se na jedno kliknutí můžete podělit o článek se svou sociální bublinou.