O pochybách, hranicích a strachu.

WEEKLY 26.4.2021

Popravdě řečeno, tento článek nevznikal vůbec snadno. Několikrát jsem se rozhodl, že ho ani psát nebudu, několikrát jsem ho předělával. Rád bych k tomu tedy dal hned úvodem trochu kontextu. 

Původní myšlenka byla ta, že shrnu rady, které jsem dostal a posbíral jako budoucí junior developer. Z nich udělám nějakou tezi, jaké mám očekávání od svých začátků. Co se budu snažit aplikovat ve svých prvních dnech, týdnech a měsících programátorské profese. A po čase se k tomu vrátím, a budu reflektovat, co bylo tak jak jsem čekal, co bylo jinak. Kde na mě čekala nějaká překvapení, ať příjemná nebo nepříjemná. Jakou past jsem třeba předem neviděl a z čeho jsem měl možná zbytečné obavy. Rozhodl jsem se to nechat na tu reflexi – až k tomu budu mít opravdu co zajímavého říci.

Následující řádky jsem psal před svým nástupem do nové práce:

No a jsme u těch obav. Nebudu chodit kolem horké kaše, a tuhle náplast prostě strhnu. Jasně že se bojím. Já se hrozně těším a zároveň mám obavy. Přijde mi, že přechod ze stavu “učím se programovat” do stavu “pracuji jako programátor” bude tak trochu jako bych skočil ze základní školy na vysokou. Prostě z toho mám respekt. Ne, z tohohle nemám úplně obavy, protože už jsem si vyzkoušel, že pokud se do něčeho opravdu zakousnu tak to prostě zvládnu. Ale mám z toho respekt. Nechci to podcenit.

Obavy mám hlavně z těch klasických věcí, které jsou asi přenositelné do každého začátku. Do každého posouvání hranic svého osobního komfortu. Já jsem ze své podstaty introvert, a ať už v jakékoli profesi a jakémkoli prostředí, napadají mě otázky. Jak mě přijmou kolegové? Bude firma taková, jaká se mi zdála před nástupem? Jak se změní přístup, když už budu “jejich”? Nepřestřelil jsem? Neskončí to totálním fiaskem? 

O vlastních hranicích

Řeknu vám něco, co jsem se naučil už dávno a byla to docela drahá lekce. Nemusí to tak platit u každého, ale pro mě je velmi nepříjemné vystupovat ze své komfortní zóny. Z toho co znám. Ze zaběhnutých fungujících věcí. Ale je to nutné udělat! 

Ono to totiž funguje nějak takto: 

A já jsem klasický případ toho člověka, který si dokáže předem vymyslet několik katastrofických scénářů. Toho člověka který už předem bojuje s pocity prohry, nepochopení, vlastní trapnosti. A přitom k tomu je málokdy důvod. 

Obrázek výše je inspirován jedním článkem který jsem kdysi četl – o posouvání hranic. O posouvání vlastních obzorů – to je totiž cesta, jak nezakrnět, ale být spokojený sám se sebou. A já si to musím velmi často připomínat – že ta hranice za kterou se bojím jít, nemá být hranicí paniky, ale hranicí magie. 

Snadno se to řekne, že? Jenže emoce jsou emoce, a strach je velmi silná emoce. Mně osobně pomáhá jeden trik – hýčkám si ty momenty kdy jsem v minulosti měl dost odvahy vykročit směle přes magickou panickou hranici a vrátilo se mi to stonásobně. Některé z těch momentů jsou maličkosti pro mě osobně důležité, jiné jsou větší věci. Hýčkám si můj začátek v minulé práci, který byl hodně krušný a skončil vítězstvím. Hýčkám si obavy z řízení auta které jsem překonal. A spoustu takových momentů malých osobních vítězství a posouvání svých vlastních hranic. 

Na druhou stranu si hýčkám i momenty prohry. Momenty, které většinou vyplynuly z toho, že jsem tu hranici nepřekročil – ze strachu, z pohodlnosti. A potom už jsem mohl jen z dálky v odlescích světla vidět, o co jsem asi přišel… 

A co dál ?

Omlouvám se za možná až velkou filozofičnost a rozlet dnešního článku, ale cítím že je to něco co je třeba říct. Strach a obavy jsou normální věc. Je důležité naučit se s těmi svými pracovat. Znám ale pár lidí kteří naopak jdou do všeho po hlavě a zajímalo by mě s čím bojují oni. Třeba se jednou zeptám. 

Dneska mám týden práce za sebou. A můžu říct, že za jeden pouhý týden jsem svoje hranice překročil více než jednou. 

Jaké přesně to je a co zažívám vám popíši v dalším článku zhruba za týden, ale možná jedna drobnost která mě pobavila. 

V pátek, na závěr mého prvního týdne v nové práci se mě kolega zeptal na začátku našeho hovoru, jak se mám. A ze mě vypadlo automaticky zdvořilostně naučené slovní gesto, které jsem opakoval já i spousta mých kolegů v minulé práci několik posledních let: 

“Jo v pohodě, víš jak konečně pátek.”

Můj kolega se zarazil a povídá (lehce parafrázuji) : “To já tak vůbec nemám, to nerozlišuju, mě baví každý den.”

A víte co ? Mně v tu chvíli, sekundu po tom, co jsem vyslovil tu svoji frázi, ještě než to kolega dořekl, došlo, že se mi to změnilo taky. 

Došlo mi, že mě celý týden bavil. 

Došlo mi, že je fajn, že bude víkend a užiju si ho s rodinou, ale že to není vytoužené světlo na konci tunelu. 

A hlavně mi došlo, že nemusím být nervózní z pondělí.

Tak se nebojte posouvat své hranice.

Nebojte se občas kouknout, co se děje v zemi magie mimo váš obvyklý rozhled. 

Váš ITnoob Pavel. 

Vážím si vaší zpětné vazby, konstruktivní kritiky i milých povzbudivých slov. Neváhejte mi napsat! Ať už na FB, Instagram a nebo LinkedIn – odkazy najdete nahoře. nebo pod mým portétem. Ještě kousem níže najdete tlačítka”Sdílejte tanto článek jednoduše”, kterými se na jedno kliknutí můžete podělit o článek se svou sociální bublinou.

Co mi zatím psaní blogu dalo? A co dál?

REFLEXE 12.4.2021

Uběhlo pár měsíců co jsem začal s tvorbou tohoto blogu, a já jsem si řekl, že je asi čas na nějakou sebereflexi. Zastavit se a říct si, na co jsem v průběhu této doby přišel. Co funguje a co vůbec nefunguje? Jakou jsem měl zpětnou vazbu? A kam chci mířit dál? 

Napřed bych ale rád shrnul původní myšlenku a očekávání:

Chtěl jsem prostě psát každotýdenní zápisky o své cestě do IT. S tím, že třeba to někdy v budoucnu někoho motivuje, popostrčí. A třeba to někoho i bude bavit. 

A co realita?

Realita je taková, že frekvence je spíše skoro 14 denní – prostě dotáhnout kvalitní článek se mi každý týden nepodaří. A mně to nevadí – myslím, že mi sedí více tvořit trochu delší kvalitně pojaté články než krátké zápisky. A budu v tom pokračovat. Důležitá je ale určitá pravidelnost, to je mi jasné. Občas se taky stane, že rozepíšu článek na nějaké téma, a v půlce si uvědomím, že ho musím nechat ještě “dozrát”. Že mi třeba chybí nějaká část osobní zkušenosti, kterou chci do článku přidat a podobně.

Zároveň mám pořád na backlogu nastřádaných několik věcí, co mě zaujaly a zdrojů, které s vámi chci sdílet. Času je málo, a jelikož moje první práce v IT jako programátor je na spadnutí, bude ho ještě o chlup méně. Rozhodl jsem se tedy, že zajímavé věci s krátkým komentářem budu sdílet spíše hned prostřednictvím facebookové stránky, LinkedIn (přidejte si mě do své sítě nebo mě sledujte) a Instagramu. K některým se potom vrátím i v samostatných článcích. 

Reálný začátek mé kariéry v IT považuji za významný milník

Rád bych tedy shrnul na tomto místě chronologicky všechny dosud vydané články:

O začátcích a začínání

Dny všední a nevšední

Vzestupy a pády

Lekce Pokory

Hledání práce

Největší radost mám z tohoto: Už se mi několik úplně cizích lidí ozvalo s tím, že můj blog je pro ně fajn motivace. S tím, že mi fandí. Nebo jsem jim mohl být nápomocen a zodpovědět pár dotazů. 

Nebojte se mi napsat i jen tak pár slov

Nebojte se mi napsat i jen tak pár slov – vždycky mě to potěší a je to pro mě motivační palivo k pokračování. Ať už ve psaní a nebo v tom hlavním – programování. A pokud se vám nějaký článek líbí hodně – pod článkem najdete vždy sérii tlačítek, která vám usnadní sdílet ho s vašimi přáteli na většině sociálních sítí. Moc si toho vážím.

Další tvorba mimo ITnoob

Poslední věc. To, že jsem začal pravidelně psát sem na itnoob, mi dalo chuť zlehka začít oživovat i takové moje beletristické pokusy – ty se budou postupně objevovat silně nepravidelně na mém webu pavelpolcr.cz – do horního menu tady na itnoob přidám i odkaz. Poslední příspěvek zde je krátká dark fantasy povídka. Ale pokud zrovna fantasy a scifi, které jsou mé nejoblíbenější žánry, neholdujete, nevadí. Aktuálně je venku i první díl lovestory na pokračování.

Takže – jak se říká hezky česky – stay tuned. Pokud vás baví moje psaní na tomto blogu, mohla by vás bavit i moje další tvorba.

ITnoob Pavel.