Vzestupy a pády

WEEKLY 7.2.2021

Někdy jsou týdny lepší a někdy zase horší. Když se člověk o něco opravdu usilovně snaží, a jde o věc z kategorie těch velkých cílů, bývá cesta dlouhá a náročná. Proces učení něčeho nového občas bolí. Je normální, že zažíváme celkem hustou emoční horskou dráhu. Problém je v tom, že to můžete stokrát vědět, stokrát s tím počítat, obrnit se odolností proti přehnaně euforickým i depresivním pocitům – a stejně na to nebudete připravení. 

Myslím, že moje minulé alter ego, to budoucí alter ego a současný já jsou si celkem slušně vzdáleni. 

Tento týden je jeden z těch horších. Trochu to rozvedu – nejhorší jsou teď týdny, které se ve výsledku spojí v jednu velkou dlouhou zablácenou hroudu. Týdny, kdy je pondělí a najednou je čtvrtek a vy prostě nevíte, jak se to stalo. Takové ty týdny, kdy před sebou tlačíte nějaký velký balvan a po několika dnech snažení si nejste jistí, jestli se vůbec o kousek pohnul. Jestli má vaše snaha smysl. Jestli neskončí neúspěchem a spáleným časem. Jistí si ale jste tím, že to byla sakra dřina a jste úplně na dně. 

Zkrátka vzestupy a pády.

Zažíváme je na svých cestách dnes a denně každý. A je potřeba trochu pracovat s perspektivou. Jak na to, co se nám v životě odehrává nazíráme? Hledáme ty světlé momenty? A druhak  – každý problém, každá nepřekonatelná překážka, se dá rozdrobit na překážky menší. Snesitelnější, zdolatelnější. A to je cesta. Jo a nezapomínat na ty dvě rady…

Ač není moc dobré dívat se pořád přes rameno dozadu, co jste jako že už dokázali, ve chvílích kroužení okolo bludné hroudy bahna to může být očišťující. Projasnit si myšlenky, uvědomit si s jakými překážkami jsem už zametl a že ty překážky přede mnou jsou nové, ale ne jiné. Zase je zdolám, krůček po krůčku. 

Náš mozek je tak trochu potvůrka – nechce se mu rozlišovat mezi tím. co opravdu zažil, a co je pouze naše projekce vzpomínek a pocitů.

Já jsem strávil posledních šest let v sales, prací s lidmi. A ač se objektivně vzato našlo za celých těch 6 let možná 5 (slovy opravdu jen pět) idiotů, kteří byli sprostí, hnusní a nešlo s tím nic udělat, měl jsem pocit, že se to děje mnohem častěji.  Třeba jednou dvakrát měsíčně.

Ono to totiž funguje asi takto: 

Zážitek jedna – srážka s blbcem. Rychle to musím říct kolegyni = prožívám to podruhé. Jdu s kolegy na oběd, samozřejmě to vyprávím a zažívám potřetí. Přijdu domů a žena co je, že vypadám hrozně – jasně že to převyprávím, a prožiju počtvrté

No, abych to zkrátil, než ten zážitek vyčichne, pravděpodobně ho takto prožiju aspoň desetkrát a hodně silně se mi zapíše do paměti. 

Někdy je fajn to obrátit! 

Na docela dobrou věc, kterou teď začínám zkoušet, jsem vlastně shodou okolností narazil minulý týden. 

Napsat si každý den jeden úspěch, jednu zdolanou metu. Jakkoli malou a bezvýznamnou v tom velkém měřítku. 

Pouze jedna dvě věty, já to pojal (hlavně) jako: “Co jsem se dnes naučil?”

Minimálně z toho máte totiž jako přidanou hodnotu ztrojnásobenou radost – podruhé si váš mozek ten malý okamžik úspěchu prožije, když budete večer vzpomínat, co že se vám to sakra hodně povedlo. A potřetí, až si to na konci týdne po sobě přečtete celé. 

A napište si to.
Přehrát si to v hlavě fakt nestačí.
Nepodceňujte sílu vizualizace!

Můj týden:

(trochu jsem podváděl a ve čtvrtek, kdy jsem začal mít intenzivní pocit že se topím jsem si  dopsal celý týden od pondělí) 

Pondělí

  • Interpolované stringy v C#. Jak to, že jsem na ně doteď nenarazil? 

Úterý

  • Java nebude takovej průšvih jak jsem si myslel – jde mi to skoro tak rychle jako C#.

Středa

  • Začínám fakt celkem dobře zvládat LINQ.

Čtvrtek

  • Podařilo se mi poprvé pořádně zakousnout do Blazor – a už víc vím než tuším co a jak. 

Pátek

  • Naučil jsem se pracovat s local storage browseru. (Blazor web assembly)

Sobota

  • Dal jsem si den oraz od všeho programovacího bez výčitek svědomí. 

Neděle

  • Mám fakt radost z třetího příspěvku na blog – a s trochou štěstí se dostanu na 15 čtenářů! 🙂 

Důležité je vidět, že se věci hýbou a že vše neustrnulo. A možná si stejně jako já potom uvědomit, kolik jste toho zvládli za poslední týden, měsíc, rok … 

Drobný dovětek na závěr – základní adresář zdrojů, tutoriálů a podobně, o němž jsem mluvil posledně, je pořád v přípravě. Ale pro případ že to čte někdo nedočkavý a zatím nepolíbený – zájemce o programování – rozhodně doporučuju přečíst si aspoň materiály na junior.guru.

Budu se těšit zase za týden, a díky za všechnu vaši zpětnou vazbu, moc si jí vážím!

Dny všední a nevšední

WEEKLY 31.1.2021

Minulý týden jsem začal tento blog shrnutím toho, co čekat a o čem budu psát. Také jsem s vámi sdílel krátkou úvahu na téma fokus. Chtěl bych poděkovat za všechny reakce a milé komentáře, které následovaly. Budu moc rád, když se vám všem bude líbit blog i nadále. 

Dostal jsem i několik dotazů a komentářů typu:

“Jé to jsem vždycky chtěl/chtěla zkusit”

”Kde a jak s programováním začít?”

Původně jsem proto chtěl dnes trochu rozebrat základní zdroje – nakonec mi ale došlo že bude lepší to udělat pořádně a potom vložit na blog jako samostatnou stránku – takže pokud chcete inspiraci, bude brzy. Shrnu jaké zdroje používám, u čeho jsem začínal a proč má pro každého smysl si programování podle mě osahat, i když se tím třeba nechce zabývat nějak výrazněji. Na druhou stranu jedním dechem dodávám – berte to opravdu jako rady začátečníka pár kapitol před vámi – protože za pořádného programátora se ještě hodně dlouho považovat nebudu. 

Povídání dneska bude spíš takové neprogramovací… malé rodinné povídání. Nějaký rozvoj nebo postřehy si necháme zase na příště:) 

Leden je podle mnohých nejdepresivnější měsíc. 

Krátké dny, brzká tma (i když už se to pomalu natahuje ten den). Zároveň pocit, že minulé úspěchy neplatí, že začínáme zase od nuly, že se všechno rozbíhá a táhne… Opravdu pro spoustu lidí hodně depresivní měsíc. 

Já míval vždycky v ledu pocit, že mě snad štrejchne – pracoval jsem v bance na obchodní pozici a v bance není nic staršího než loňský plán. Najednou je leden, všechna vaše práce se jako že smaže a je tam velká černá nula. No a mně se vždycky promítlo před očima jaké číslo tam bylo v prosinci, kolik stálo dřiny a že jedeme zase nanovo. V tu chvíli je těžké v tom vidět příležitost a nový impuls, člověk má spíše tendenci v tom vidět další otáčku běhadla pro křečky… 

Letos je to jinak. 

Jako téma letošního ledna bych vyhlásil u nás doma “boj proti stereotypu”. Koronakrize se táhne, v bytě 3+1 je občas trochu těsno. Ale zvládáme to myslím s velkým přehledem, jak se dá. Ale slívá se to popravdě asi trošku víc než za normálních okolností – příležitostí k nabourání stereotypu výrazně ubylo.

Mě osobně nejvíc nemrzí to, že nemůžu občas večer vypadnout někam na pivo, nebo podobný věci. Mě mrzí nejvíc asi to, že náš malej má zrušený oba kroužky (i loni tam byl taky bohužel jen párkrát). A co si budeme říkat, online verze kroužku, kde se má dítě potkávat s dalšíma dětma, zpívat a hrát si je u rok a třičtvrtě starého klučiny prostě nanic. To nefunguje.

Zároveň se přiznávám, že až teď, když doma trávím několik týdnů v kuse, dokážu (skoro) plně docenit, co asi zvládají a co zažívají rodiče na rodičovské “dovolené”. Manželku obdivuju, kdybych to měl všechno zvládat sám, měli bychom to i já i malej hodně těžký.  A navíc má svatou trpělivost. Na té já musím pracovat 🙂

Dobrej impuls se občas zamyslet… 

Dny dostaly stálý rytmus. 

Od rána do cca 15.30 se věnuju programování. Potom jdu s malým ven. A i když to není vždycky úplně jednoduché – je beran a má svou hlavu – tak se na ty procházky těším víc a víc. 

Je potřeba si neustále připomínat, že důvodů k radosti máme kolem sebe dost. A dost často ty nejobyčejnější věci co máme a potkáváme každý den, můžou být tím nejsilnějším impulsem. 

Například na dobu od oběda do odpolední procházky mám už stálého programovacího sparing partnera. 

Vždycky přijde – mrkne na mě – a začne poskytovat psychickou podporu. 

Jmenuje se Justy a včera měl 3 roky! 

A to už byl důvod si udělat ten den trochu nevšední. Naředit tu rutinu a oslavit že máme doma takovýho fajn parťáka. 

Já jsem nikdy psi neměl rád, Ba dokonce jsem se jich bál, nesnášel je a vždycky jsem se hned rozklepal. A bylo úplně jedno jestli to byl malej ratlík a nebo velkej vlčák. Proto jsem původně psa domů vůbec nechtěl, ale ve výsledku jsem hrozně rád, a i díky tomu našemu malému poděsovi jsem přišel na to že psi jsou super parťáci.

Programovací psychická podpora …
Dort pro psího oslavence – trvalo to asi dvě mrknutí …

Tento týden bylo povídání spíše takové civilnější.

To i proto že kurs měl pauzu a já pracoval spíše samostatně na některých věcech a projektech, které vám v budoucnu představím, až budu trochu více spokojený s tím do jakého stádia se je podařilo dotáhnout.

Na co se určitě můžete těšit v brzké době je základ katalogu zdrojů, týkajících se programování, osobního rozvoje a dalších souvisejících věcí. Po večerech to začínám připravovat.

A poznámka na závěr – asi jste si všimli že jsem příspěvek postoval až v pondělí ráno – no občas člověk prostě odpadne, aniž to plánoval. A pak je dobré to nepřepínat. Ono stále platí to staré známé pořekadlo – Ráno moudřejší večera.

Mějte se fajn a zase za týden,

ITnoob Pavel.